Kopcovité území mezi oběma rameny Komského jezera končí na severu úzkým poloostrovem, na jehož západním břehu leží ani ne čtyřtisícové městečko Bellagio. K jeho návštěvě nelákají jen úzké uličky ve svahu nad jezerem, ale také jedna z nejkrásnějších zahrad v celém regionu.
Samotná poloha Bellagia na konci poloostrova vybíhajícího hluboko do Komského jezera je úžasná. I nejzazší špička Triangolo Lariano, jak se poloostrovu v Itálii někdy říká, je kopcovitá. Nad nábřežní promenádou Via Roma vede výše ve svahu po vrstevnici druhá hlavní ulice nesoucí jméno Giuseppa Garibaldiho a obě jsou vzájemně propojeny několika příčnými strmými uličkami-schodišti. Dopravní značky v Garibaldiho ulici sice oznamují, že vjezd je povolen pouze autům se speciálním povolením, ale podle frekvence provozu se zdá, že až tak exkluzivní nebude. Ulice je široká právě tak na jedno auto a jednoho chodce vedle něj, takže má-li vůz projet, musí se četní turisté často tisknout k výlohám, což je drobnou pihou na kráse procházky. Via Giuseppe Garibaldi ústí na až překvapivě rozlehlé náměstí Piazza della Chiesa. Na jednom konci stojí věž Torre del Borgo a na druhém velmi zajímavý kostel San Giacomo z přelomu 11. a 12. stol. Při rozsáhlých opravách na počátku 20. stol. byly z velké části odstraněny barokní úpravy a obnovena jeho původní románská podoba. Zařízení a výzdoba jsou zajímavou směsicí starého a nového – od románského krucifixu přes renesanční a barokní obrazy, dřevěný pozlacený oltář z 18. stol. až po novodobé mozaiky a kazatelnu z doby restaurování chrámu.
V Bellagiu příjemně překvapí sortiment obchodů, které spolu s nejrůznějšími restauracemi a prodejnami občerstvení lemují prakticky bez přerušení všechny cesty. Ne, že by se tu nenašly obvyklé suvenýrové kýče, ale kromě nich člověk narazí i na sortiment daleko zajímavější, ať to jsou třeba kuchyňské potřeby a doplňky z olivovníkového dřeva, nejrůznější výrobky uměleckých řemesel, vína v ručně malovaných lahvích nebo butiky s originální módou.
Za největší zajímavostí Bellagia se musíme vypravit na jeho jižní okraj, kde stojí na břehu jezera vila Melzi dʼEril obklopená překrásnou zahradou s několika drobnějšími stavbami. Tento komplex si nechal postavit vévoda Francesco Melzi dʼEril, zajímavá postava italské historie. Právě on coby vyslanec milánské Rady šedesáti decurionů předal roku 1796 v Lodi symbolické klíče od města Napoleonovi, který ho pak v období Cisalpinské republiky (1797–1802) pověřoval různými úkoly. Když se Cisalpinská republika přetransformovala v Italskou s Napoleonem coby prezidentem, stal se vévoda viceprezidentem, a po přeměně republiky v království a korunovaci Napoleona v milánském dómu italským králem pak pro změnu kancléřem a ministrem zahraničí. Do Bellagia jezdil Melzi odpočívat do vily svého přítele Paola Taverny a velmi se mu zde líbilo. Ale prý teprve poté, co ho Napoleon jmenoval v prosinci 1807 vévodou z Lodi, s čímž byl spojen zvláštní roční důchod ve výši 200 000 milánských lir, mohl si Melzi finančně dovolit pořídit si v Bellagiu vlastní nemovitost.
Stavět se začalo koncem roku 1808, architektem byl slavný Giocondo Albertolli, významná postava italského neoklasicismu přelomu 18. a 19. stol. V roce 1813 zde Melzi poprvé strávil necelý měsíc, v následujících dvou letech pak vždy dva měsíce – a to bylo všechno, v lednu 1816 totiž vévoda v Miláně zemřel. V té době ještě nebyla dostavěna rodinná kaple, ale Albertolli pracoval dál i pro vévodova synovce a dědice Giovanniho Francesca a do roku 1818 dokončil jak kapli, v níž pak byl vévoda podle svého přání pohřben, tak i výzdobu všech interiérů vily. Zahradu vytvořili architekt Luigi Canonica a botanik a geodet Luigi Villoresi. Oba se podepsali rovněž pod královskou vilu a park v Monze, kde vévoda Melzi žil v době Italské republiky. A ještě s jedním významným umělcem je areál Melziho vily spojen – se sochařem Giovannim Battistou Comollim. Vévoda byl jeho nejvýznamnějším mecenášem a Comolli vytvořil pro jeho vilu, kapli i zahradu četná díla..
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Vietnam