Římská říše
byla pro Evropu nesporně impulsem nejsilnějším. Toto budoucí impérium se zrodilo z malé latinské osady, podle legendy založené roku 753 př. n. l. na břehu řeky Tibery, a dostala jméno Roma – Řím. Ještě před příchodem Latinů obývali Apeninský poloostrov Etruskové, jeden z „mořských národů“, jenž připlul z východu, odkud si také přivezl svou svéráznou kulturu. Římané si osvojili zručnost a dovednosti těchto svých předchůdců, přejali také kulturní odkaz vyspělejších Řeků, a to vše přetvořili v praktické nástroje státní moci, v realistické umění a architekturu, která je krásná a funkční zároveň. V sedmi následujících stoletích myšlenkového, společenského i vojenského růstu nakonec vytvořili nejmocnější říši starověku. Největší římský básník Vergilius ve své Aeneidě vyzdvihuje ideál člověka – hrdého římského občana, tvůrce a hrdinu. Apeluje na vlastenectví, na lidské city a občanské ctnosti. Také věda směřuje k praktickému použití ve společnosti. Propracované římské právo a promyšlená státní správa pomáhaly v obrovské říši udržovat pořádek a zákonnost. Dobře organizovaná armáda rozšiřovala uzemí a budovala v koloniích nová města a vojenské pevnosti podle římských vzorů.
Největším vzorem byl ovšem samotný Řím. Jeho paláce, lázně, divadla, ba i Koloseum se napodobovaly na všech územích římského vlivu. Některé jeho symbolické stavby jsou dokonce kopírovány v Evropě dodnes, jako například vítězné oblouky, památníky (oltáře) míru na válečných polích, jezdecké sochy vojevůdců a pamětní sloupy, podobné Trajanovu sloupu v Římě. 
Obrovskou inspirací pro barbarskou starověkou Evropy byly i římské inženýrské stavby, k nimž patřily akvadukty, kamenná opevnění, brány, mosty a samozřejmě silnice.
Někdy se může zdát, že současnou připomínkou této éry jsou jen staré ruiny, k nimž vozí cestovní kanceláře mnohdy lhostejné turisty. Odkaz římského starověku je však mnohem větší. Například z měst a přístavů, které Římané zakládali ve svých koloniích, vyrostla často města, která jsou dodnes živá. Platí to jak o Londýnu, tak o všech anglických sídlech, jejichž jméno končí na -chester nebo -cester (z latinského označení vojenského tábora castrum). Římské základy má chorvatská Pula i Split, mnohá města ve Francii a Španělsku. Své severní hranice na Dunaji a Rýnu zabezpečily římské legie obrannou linií zvanou limes. Její jednotlivé vojenské tábory se v nejednom případě rovněž staly základem budoucího města. Jen namátkou jmenujme Budapešť, Vídeň, Pasov, Řezno, Trevír, Mainz, Kolín nad Rýnem nebo Weissbaden.
Z lidové latiny legionářů se v jednotlivých provinciích vyvinuly současné románské jazyky: franština, španělština, portugalština i rumunština v podunajské provincii Dacia. Latinská slova se také stala součástí všech ostatních evropských jazyků. Užíváme římské číslice a latinskou abecedu. I písmo tohoto článku je odkazem antického Říma. Římské právo, zejména civilní, dodnes zůstává součástí právního systému téměř všech západoevropských zemí, a o některých zákonech se dokonce diskutuje i v současnosti: římskou zásadu, že zločin provedený se souhlasem postiženého není trestný, prověřuje po dvou tisíciletích například debata o eutanasii.
Po dobytí a pádu západořímské říše se mohlo stát, že celá její civilizace upadne do zapomnění tak, jako mnohé starověké říše Blízkého Východu. Staří Římané měli naštěstí dědice. Byla to říše východořímská, středověká Byzanc, a také katolická církev, která převzala římské imperiální tradice.
Katolická církev a papežstv
í se staly dalším italským impulsem ovlivňujícím velkou část Evropy. Křesťanství se sice zrodilo v Jeruzalémě, ale už jeho první kazatelé, Petr a Pavel, záhy odešli do Říma, centra tehdejšího světa. A jak římská říše slábla, křesťanství sílilo. V roce 217 získal římský biskup svrchovanost nad ostatními biskupy v Itálii i koloniích a jeho nástupci postupně organizovali církev podle mocenského systému římské říše. Ještě před jejím pádem roku 451 se stává křesťanství oficiálním státním náboženstvím a po zániku impéria na sebe bere jeho kulturní odkaz. Od nejranějšího středověku buduje církev v pohanských a polopohanských zemích Evropy křesťanské kláštery a biskupství a klasická starověká latina zůstává po celou dobu až do současnosti oficiálním jazykem katolické církve. V 8. století získal římský papež i politickou moc a od korunovace Karla Velikého císařem římským měli papežové výhradní právo korunovat evropské císaře. Křesťanství se stalo nejsilnějším sjednocujícím prvkem Evropy. Přes všechny své omyly a chyby spojené s inkvizicí, pronásledováním čarodějnic, upalováním kacířů a šířením náboženských dogmat byla katolická církev i nositelkou vzdělanosti. Křesťanské kostely, kláštery a další církevní stavby jsou dodnes neodmyslitelnou součástí téměř všech evropských obcí. Křesťanské zásady, symbolika, biblické příběhy a výroky svatých natrvalo pronikly do našeho kulturního prostředí. Renesance a začátek novověku jsou vždy spojovány s 15. stoletím, které bylo jedním z nejvýznamnějších mezníků evropských společenských změn. V té době zápas církve o světskou moc už ohrožoval samotné panovníky a její ideologie se obracela proti vlastním věřícím. Tehdy existovaly v severní Itálii svobodné městské státy – Florencie, Benátky, Milán či Verona, jejichž bohatí a vzdělaní občané určovali vkus. Doba byla zralá pro společenskou změnu. A do této situace přišel pád Byzance, která přežívala jako dědička římského impéria. Uprchlý císařský dvůr s sebou přinesl do Itálie původní antické texty, jež italští vzdělanci začali náruživě studovat. Objevili v nich to, co bylo ve středověku zapomenuto – respekt k člověku, k jeho svobodné vůli, obdiv k harmonii lidské duše a těla, smysl pro řád a uměřenost. Návrat k těmto antickým vzorům dostal jméno renesance a zasáhl do všech společenských sfér. 
Svobodné myšlení podnítilo prudký rozvoj vědy a vynálezů, nový přístup k člověku se stal základem humanistického hnutí. Lidské tělo už také není vnímáno jako nádoba hříchu, ale je hodno obdivu. V umění se poprvé přiznala genialita nejen básníkům, ale také sochařům, malířům a architektům, kteří byli do té doby považováni jen za zručné řemeslníky. Ideálem se stal univerzální typ renesančního člověka, vzdělaného a nadaného tvůrčím duchem. Takovými byli nejen Leonardo da Vinci a Michelangelo, ale celá řada dalších umělců, jejichž jména dodnes vzbuzují obdiv. V renesanci se poprvé hledá soulad mezi přírodou a architekturou, jejíž zásadou je uměřenost, rytmus a lidský rozměr.
Od konce 15. století, kdy italští umělci, architekti a stavitelé opouštějí Itálii a nesou poselství obrody do ostatních zemí, vrcholí renesance geniálními díly Michelangela, Raffaela a dalších umělců. V některých jejich výtvorech se však již objevují zárodky dalších slohů, manýrismu a baroka, které nakonec mnohé základní principy renesance popřely.
Manýrismus se stal vůdčím uměleckým slohem celého 16. století, i když bývá časově vymezen lety 1530-1630. Jeho iniciátory byli opět Italové, malíři z Florencie, Parmy, Sieny i dalších severoitalských měst, kteří přicházeli do Říma a pracovali ve šlechtických i měšťanských palácích a později pro panovnické rody celé Evropy. Manýrismus už nevycházel z přírody, ale zobrazoval ideál, symbol. Neměl tak velké umělce jako renesance, omezoval se více méně jen na malířství, ale přesto existují některá díla, jež stačí spatřit jednou a divák na ně nikdy nezapomene. Takovou sugestivitu má například Bronziniho obraz nazvaný Venuše a Kupido mezi Šílenstvím a Časem – ten je přímo symbolem manýrismu se všemi jeho základními znaky. Už sám námět je provokativní, ale ještě víc provokují jeho nahá těla nepřirozeně jiskřivé, perleťové barvy v podivně pokroucené poloze. Takto zobrazená postava, figura serpentinata, je jedním ze základních manýristických znaků, který si později přisvojilo baroko. Bronziniho obraz je čistou spekulací vymyšlenou na efekt. 
Je chladně erotický, rafinovaný až přejemnělý, a přitom působí až vulgárně. Těžko však říci, čím konkrétně. Také u dalších představitelů osciluje manýrismus mezi erotikou a mysticismem. Koncem 16. století prochází Evropa velkou společenskou a ideovou krizí. Od katolické církve se odvracejí mnohé státy, kde zvítězila reformace, a papežský Řím hledá nové pojetí své ideologie, která by mu pomohla v protireformačním úsilí. A zde mu přichází vstříc rodící se nový sloh.
Baroko je od samého počátku spjaté s papežem a s grandiózními stavbami Vatikánu. Projevuje se současně v architektuře, sochařství i malbě. Opouští rovné, střízlivé linie, uměřenost a jednoduchost. Jeho znakem jsou křivky, asymetrie, robustnost, dynamika, kontrasty světla a stínu.
Počátkem 17. století baroko pohlcuje i manýrismus, z něhož si přisvojuje některé znaky – vedle pokřivených postav také okázalost a hru umělého světla. Baroko v Římě doslova explodovalo a s pomocí církve se šířilo zejména do evropských katolických zemí, kde přijímalo národní charakter. Tak dospělo i do českých zemí. I u nás se stavěly nové barokní kostely a staré se barokizovaly, vznikaly barokní paláce, zahrady a měšťanské domy. Nositeli tohoto nového pojetí byli opět stavitelé, architekti a sochaři z Itálie, zde označovaní jako Vlachové. Časem tady nový sloh zdomácněl a dal zcela osobitou podobu i mnoha našim vesnicím. Takzvané venkovské baroko dnes vnímáme jako ryze domácí sloh, aniž bychom mysleli na jeho italský původ.
A když nyní jen zběžně sečteme, kde všude zanechaly italské impulsy své stopy, musíme si přiznat, že kus starověké, středověké i novověké Itálie má doma každý z nás.
Další informace o Itálii naleznet zde: http://www.sopka.cz