Nad začervenalým mořem střech se jako stěžně lodí zvedají štíhlé gotické věže s cimbuřími a vzdouvají se renesanční kupole chrámů. Vévodí jim eliptická křivka žebrované kupole dómu, symbol Florencie i symbol renesance. Je hodna obdivu jako jeden z nejdokonalejších architektonických výtvorů lidstva, který překoná věky. Ale ani Florencie nikdy nebude zapomenuta, protože na sebe vzala odpovědnost, že ve svém slavném quattrocentu probudí středověkou, jak Florenťané říkali „barbarskou“ Evropu do svobodomyslného novověku.
Díváme-li se na Florencii z nadhledu Michelangelovy terasy, můžeme rozeznat její jednotlivé slavné stavby, ale všechny tyto ulice, hradby, paláce, chrámy i měšťanské domy se svými bohatými interiéry zůstanou jen kulisou, pokud nepoznáme duchovní potenciál florentské renesance. Na počátku obrodného procesu stáli filozofové, jejichž studia humanitalis (antických textů) vedla k rozvíjení nového myšlení a humanismu, s nímž se ztotožňuje západní civilizace dodnes. Byli to také florentští básníci, kteří dali humanismu novou literární podobu – Dante Alighieri především, jenž se navíc stal i zakladatelem italského spisovného jazyka, a pak „božský“ básník Petrarka se svou novou lyrikou, i nezapomenutelný vypravěč Boccaccio, jehož anekdotické povídky inspirují uměleckou tvorbu Evropy dodnes. Největší zážitky z Florencie může poskytnout právě hledání onoho smělého a tvůrčího ducha Florenťanů, z nichž mnozí spojili svůj život s jednotlivými zdejšími kulturními památkami…
Úplné znění článku naleznete na v tištěné podobě časopisu Země světa č. 5/2004
Další informace o Itálii naleznet zde: http://www.sopka.cz