Albánci
Pohostinnost, čest, odvaha. To je svatá trojice vlastností, které charakterizují Albánce. Zpočátku mohou být trochu nedůvěřiví a někdy si mohou češtinu splést se srbštinou, ale jakmile zjistí, že nemáme žádné politické zájmy, nýbrž přijíždíme jako turisté, rádi nás pohostí ve svých domovech. Odmítnutí jejich pozvání jednoduše neberou v úvahu. České úsloví „host do domu, Bůh do domu,“ se dokonale hodí i pro Albánce – hostitel zodpovídá nejen za dobré jméno vlastní rodiny, ale i za ochranu svých hostů a jejich cti. V moderní době to platí pro celou zemi. Každého zahraničního turistu Albánci div nenosí na ramenou a těší je jakákoli zmínka o milované vlasti za jejími hranicemi.
Pokud však Albánci tak dbají o čest svou i svých hostů, nebudou se cítit uraženi, když se s nimi nedomluvíme? Přece jenom, albánština není žádný světový jazyk… Tato obava je lichá; některá albánská slova jsou mezinárodní a bez problému jim porozumíme (např. birë = beer, pivo; cigarë = cigareta) a většina mladé generace ovládá několik cizích jazyků – angličtinu, francouzštinu, španělštinu. Zejména starší obyvatelé si také vzpomenou na ruštinu, mnohem častěji však na italštinu – jako se v komunistickém Československu poslouchaly německé a rakouské stanice, tak se v Albánii chytaly ty italské.
Fenomenální jazyková vybavenost pomáhá Albáncům proniknout do světa, kvůli domácí vysoké nezaměstnanosti pohybující se okolo 30 % totiž často míří za prací do zahraničí. Dnes už pravděpodobně neexistuje Albánec, který by měl všechny kamarády a celou rodinu pouze v Albánii. Rodnou identitu, klidně i značně zdeformovanou nebo neúplnou, si však vystěhovalci udržují až do stáří a jsou na ni značně pyšní. Jejím základem je albánština. Nepodobá se žádnému jinému jazyku na světě, a proto se výborně hodí jako hlavní jednotící prvek národa, a to i přesto, že uvnitř albánského etnika existují dvě skupiny lišící se dialektem – jižní Toskové a severní Gegové.
Aby to nebylo málo, Albánci se snaží vlastní výlučnost podpořit i odvážnými historickými konstrukty. Profesor i nejposlednější pastevec vám ochotně vysvětlí, že Albánci jsou nejstarším národem v Evropě (možná i na světě) a albánština byla jazykem antických Ilyrů a ještě před nimi bájných Pelasgů, o kterých se zmiňuje Homér. Albánského původu měli být Sókratés, Alexandr Veliký, Pyrrhos a mnoho dalších. Pro nás úsměvné a těžko uvěřitelné teorie jsou pro Albánce nedotknutelné. O historických a jazykových otázkách živě debatují, sepisují stovky knih, pojmenovávají náměstí po antických kmenech a hledají sebepochybnější důkazy dokládající jejich starobylost. Výlučnost podtrhují domácím etnonymem – celý svět zná tento balkánský národ jako Albánce, oni sami sebe však jako shqiptarët, od čehož je odvozen i staročeský pojem Škipetaři. Nemá cenu s nimi polemizovat; všichni, Čechy nevyjímaje, mají své národní m…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Albánie