Korejci jsou jedineční a svérázní lidé, kteří se v mnoha směrech výrazně liší od svých sousedů. V minulosti prožili několik staletí v téměř naprosté izolaci a průběh jejich „otevírání se“ okolnímu světu v 19. stol. byl mnohem pomalejší než v Japonsku a v Číně.
Ještě nedávno se sami Korejci přirovnávali k žábám, které obývají dno hluboké studně, pohlcují je jejich vlastní problémy a z okolního světa vnímají jen oblaka kdesi daleko nahoře. Na cizince zvnějšku pak zcela přirozeně pohlížejí s nedůvěrou a občas i s nechutí. Dnes se vše rychle mění, ale většímu sblížení s globální civilizací brání také to, že cizinců, kteří jsou schopni domluvit se aspoň trochu korejsky, je mnohem méně než těch, kteří mluví třeba čínsky nebo japonsky. Navíc je korejština velmi obtížná, má komplikovanou výslovnost, a tak je komunikace extrémně nesnadná.
Pro svoji vznětlivou, hrdou a emotivní povahu, ale také pro oblibu alkoholu bývají Korejci často přirovnáváni k Irům. Jsou velmi popudliví a hádaví, při pocitu urážky se dokážou poprat tak, že dojde až ke smrtelnému zranění. Nestydí se za své city, intenzivně dávají najevo lásku a přátelství. Vše, co dělají, prožívají do hloubky – důsledkem je třeba mimořádně vysoký počet infarktů při sledování sportovních zápasů.
Důvody by se našly i pro přirovnání Korejců k Čechům. Především je to dlouhodobá existence v těsném sousedství mnohem silnějších zemí, které by tu jejich rády pohltily. Od nejstarších dob stáli Korejci před hrozbou, že splynou s Číňany, ve 13. stol. čelili invazi Mongolů, v 16. stol. Japonců a v 17. stol. Mandžuů. Je obdivuhodné, že Korejci a korejština vůbec přežili do moderní doby. V roce 1895, kdy Japonci donutili Čínu, aby se zřekla veškerého vlivu v Koreji, se dokonce zdálo, že mají definitivně vyhráno. Japonci jim ale nevěnovali suverenitu nadlouho. Roku 1910 celou Koreu anektovali a během následujících 35 let se pak Korejci dostali do situace, kdy jim reálně hrozil úplný konec národní existence.
Japonci nezvolili pouze cestu násilné japanizace, ale postupovali rafinovaněji. Rozpracovali teorii „Japonsko a Korea jsou jedno tělo“ o společném původu japonského a korejského národa a o tom, že se i Korejci mohou podílet na „božském“ údělu Japonců, jejichž posláním je ukazovat cestu všem národům celého světa. Stačí, aby se zřekli korejského původu a korejštiny. A opravdu: do roku 1945 si více než 80 % Korejců změnilo korejská příjmení na japonská a na konci války se v mnoha rodinách (hlavně v Soulu) Korejci i v soukromí bavili mezi sebou japonsky. Tomu, kdo si nechal korejské jméno, přitom nehrozila přímá perzekuce, ale pouze to, že nenajde dobrou práci a jeho děti nebudou moci studovat. Po válce se všichni vrátili k původním jménům, ale v mnoha rodinách si lidé dodnes vyčítají, kdo se za okupace zachoval hůř nebo líp. Koncem 90. let jsem v jednom parku v Soulu potkal skupinu starých pánů, kteří mluvili korejsky, ale pokřikovali na sebe „Pane Suzuki!“, „Pane Jamašito!“ a podobně. Když jsem se zeptal, zda jsou Japonci, vysvětlili mi, že po roce 1940 spolu chodili do školy. Přestože se nyní jmenují úplně jinak, při občasných setkáních se oslovují tehdejšími jmény.
Účelová teorie o společném japonsko-korejském původu upadla po roce 1945 v zapomnění, ale přesto nalezneme v dávné korejské i japonské historii ledacos společného. Je to především skutečnost, že se dosud nepodařilo uspokojivě vysvětlit původ nejen Korejců a Japonců, ale ani jejich jazyků. Při zkoumání původu Korejců se v posledních letech s úspěchem využívá DNA. První výsledky směřují do oblasti dnešního Mongolska a navíc ukazují, že Korejci mají geneticky nejspíš opravdu dost společného s Japonci, rozhodně mnohem víc než s Číňany.
Sociologové zkoumající korejskou povahu často vyzdvihují fakt, že Korejci reprezentují zvláštní směs protikladů. Jako konfuciánci mají velký smysl pro rodinu a příbuzné, ale zároveň jsou jednoznačně největšími individualisty ve východní Asii. Pokud mají nějaké vlivné postavení nebo funkci, bývají nepříjemně nadutí a povýšení. Ale mezi přáteli se titíž lidé dokážou zcela uvolnit a chovat jako malé děti. Převážně jsou vnitřním založením materialisti, ale jsou i velmi citliví k duchovním hodnotám.
Jihokorejcům působí velké trauma představa, že jejich kultura není ve světě patřičně doceněna. Východní Asii všude reprezentuje především civilizace čínská a japonská, podle jejich názoru by ale měla být na stejnou úroveň postavena vedle nich i civilizace korejská. V podstatě mají pravdu, ale Korejci měli smůlu hlavně v tom, že propásli období od 17. do 19. stol., kdy se mezi evropskou aristokracií stalo módou sběratelství nejprve čínského a poté japonského umění. Až do konce 19. stol. žili Korejci v téměř naprosté izolaci, pak jim kontakty se světem znemožnili Japonci. Téměř nikdo se tak nedověděl, že buddhismus přišel do Japonska v polovině 6. stol. z korejského království Pekče, že to byli Korejci, kdo stavěli na japonských ostrovech nejstarší buddhistické kláštery, a že i umění dnes tak obdivované japonské keramiky se učili Japonci od Korejců. Lidé na Západě si naopak někdy myslí, že Korejci hráli jen roli prostředníka: co se sami naučili od Číňanů, předali dál. Typickým důkazem, že to není pravda, mohou být seladony (zelený porcelán) éry Korjo nebo bílý porcelán éry Čoson. Pocházejí z Číny, ale Korejci je dovedli k naprostému vrcholu. Japonci se později pokoušeli tvořit podle korejských vzorů, ale nikdy se jim nevyrovnali.
K zásadnímu obratu však došlo někdy kolem roku 2000, kdy se do světa začala z Jižní Koreje šířit Hallyu – Korejská vlna. Celosvětovým fenoménem se staly jihokorejské filmy a mladí lidé na celém světě si oblíbili jihokorejskou popovou hudb…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Jižní Korea