Turci
Každá otázka týkající se kolektivního posouzení jakéhokoli národa je ošemetná a vlastně nezodpověditelná. Dá se pouze poskládat ze střípků posbíraných v knihách, na cestách, v dokumentech…
Moji známí, kteří si před deseti lety koupili domeček v Lýkii, nedají na Turky dopustit. Turecké hospodářství bývalo u nás synonymem nepořádku, ale já nemohu zapomenout na frankfurtskou stávku popelářů, kdy po dvou týdnech ležely kolem přeplněných popelnic pytle s odpadky srovnané tak úhledně, že si je turisté s úžasem fotografovali a nechtěli věřit, že se nalézají v převážně jugoslávsko-turecké čtvrti. Ano, byl to čas, kdy slovo gastarbeiter ještě nebylo vnímáno jako nadávka, i když už dávno nešlo o „dočasně pracující hosty“. Tihle Turci byli pilní a vděční za zlepšení životních a finančních podmínek.
Nové generace už tento vděk většinou necítí, za důvod svého úspěchu právem považují vlastní schopnosti. Ti méně úspěšní se však snadno nechají zmanipulovat a za viníka vlastního selhání označí jednoduše rasismus. Otevřenou náruč zhrzeným mladým mužům ochotně nabídne náboženské společenství, často sektářského ražení. A Turkyně, které bývaly před časem leckdy k nerozeznání od Italek nebo Španělek, se na úsvitu nového tisíciletí najednou začaly zahalovat – jako výraz identity, která jim údajně byla upírána, anebo se prostě lesklé šátky a šály staly tak trochu módou.
Při své první návštěvě Turecka před 20 lety jsem byla překvapena, jak málo žen s šátky tam potkávám. Pravda, nepohybovala jsem se po konzervativním anatolském venkově. A zůstalo to tak dodnes: Města a turistické oblasti jsou pro moderní stát, venkov se kloní k islamizaci, proti které tolik brojil Atatürk.
Mezi muslimy patří Turci stále k těm pokrokovějším – jinak by se Tansu Çillerová nemohla v 90. letech stát ministerskou předsedkyní. Ani v obyčejné turecké rodině – snad mimo ty východní – však není matka ušlápnutou chudinkou. Její úlohou je rodinu řídit zevnitř a činí to mnohdy se značnou rázností a přísností, jak vyprávělo hned několik mých kamarádek pocházejících z tamních vesnic. Na rozdíl od evropských matek se ty turecké svými dětmi prý zásadně nikdy nechlubily – aby v nich neprobudily hříšnou pýchu, ale také aby nevyvolaly cizí závist. Na ochranu před „zlým okem“ se pro jistotu už novorozencům dával jako dárek amulet nazar boncuǧu – modrá perla ve tvaru oka. Toto „boží oko“ nechybí v žádné domácnosti a stalo se i oblíbeným turistickým artiklem.
Dříve byli venkované většinou negramotní, za Atatürka se mnozí dospělí učili číst a psát teprve v armádě. Ženy rodily doma a na městský úřad přicházely nahlásit narození dětí, až když jich měly víc. Proto leckdo ani neznal přesné datum svého narození. Dnes naopak dostávají děti občanský průkaz hned po narození, i s údajem o náboženství a krevní skupině. Ve městech chodí do mateřských škol, na venkově se o ně obvykle stará rodina, stejně jako o prarodiče. Zdravotní pojištění je pro děti do 18 let zdarma, pro důchodce jen, pokud si platili sociální pojištění. Podobně existuje od začátku nového století podpora v nezaměstnanosti, nemocenská a mateřská dovolená.
Jména vždy něco znamenají: Deniz je moře, Fatih dobyvatel, Osgur je svobodný, Hodža učitel, Ilker je první voják, Soner voják poslední a Kemal je prostě dokonalý. Školní docházka je povinná osm let a do školy se ještě donedávna nosily uniformy, které museli platit rodiče. Dnes jsou školní uniformy povinné už jen v privátních školách. Plavecké nebo lyžařské kurzy školy nenabízejí (ačkoliv lyžovat se dá leckde), zato fotbal se pěstuje v dětech od malička a k dostání jsou i dresy pro úplná mrňata.
Studovat lze do 33 let a mnozí mladíci se snaží studiem co nejvíc oddálit vojnu. Ta trvá 15 měsíců, u vysokoškoláků pět. Lze se z ní ale vyplatit, třeba pokud někdo dlouhodobě pracuje v zahraničí. Turecká armáda patří k největším na světě, rukuje se každého čtvrt roku.
Před vstupem do mešity je třeba se zout a boty odložit do příslušných přihrádek. Mytí nohou se od turistů nevyžaduje, vstoupit dovnitř mohou jak muži v dlouhých kalhotách, tak ženy se zahalenými rameny, stehny a hlavou. Je to bráno jako výraz úcty, nikoli striktní příkaz. Avšak při bohoslužbě vyhrazené jen muslimům vcházejí ženy nadále odděleně a musí nahoru na galerii – aby neodváděly pozornost mužů od náboženského rituálu.
Turci se podobně jako my zouvají i doma – a totéž očekávají od případné návštěvy. Rádi se zasmějí, ale vy s úsměvem vůči nim buďte spíš opatrní, aby si ho nevyložili jako výsměch. Ze stejných důvodů se nedoporučuje kritizovat jejich národ a národní symboly. O politice už se diskutovat dá, ovšem jak s kým.
Evropě se Turci přiblížili zákazem kouření v úředních budovách, na letištích, v dopravních prostředcích i ve větši…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Turecko