Hornatý poloostrov na jihozápadě Turecka patří k jeho nejkrásnějším koutům vůbec. Skalnaté pobřeží mezi městy Antalya a Fethyie (přímo naproti řeckému ostrovu Rhodos) vytváří malebné zátoky s útulnými plážemi. Odraz lesů na hladině mu vynesl označení Tyrkysové pobřeží. Nepěstuje se tu masová turistika, spíše se koupání v moři pojí s možností výletů do hor i pod hladinu moře za poznáním přírody i dávných antických kultur. Navíc má Lýkie tu zvláštnost, že k městům na pobřeží bylo často vystavěno bratrské sídlo vysoko v horách, což umožňovalo lepší obranu přístavů a dnešním turistům dává rozšířené možnosti sportovního i kulturního vyžití. Krom toho se v Lýkii narodil celosvětově nejoblíbenější světec sv. Mikuláš a ještě v 19. stol. se prý v údolí Koca Çay vyskytovali lvi.
Podle Herodota přišli Lýkové z Kréty pod vedením Sarpedona, který v Homérově Iliadě bojoval po boku Trójanů. Měli vlastní jazyk a abecedu a lodě si stavěli z robustního, přitom ale lehkého a málo hořlavého cedrového dřeva. Odolali náporu Lýdů, ovládli je až nakrátko Peršané. Do dějin vešli obyvatelé města Xanthos, kteří v roce 545 př. n. l. raději volili hromadnou sebevraždu v zapáleném městě, než by ho odevzdali perské přesile; přeživší rodiny ho později vybudovaly znovu. Proslul také monumentálními vysokými hrobkami, připomínajícími obrácenou loďku. Lýkové totiž vnímali život jako loď plující po moři a potápějící se v okamžiku smrti. Do puntíku je tato představa dotažena v zemětřesením oddělených městech Kekova a Simena, kde některé náhrobky vyčnívají z moře. Další variantou bylo pohřbívání nebožtíků do skal, jak je tomu v Myře.
Významným místem Lýků byla několik kilometrů jižně od Xanthu náboženská svatyně Létóon, zasvěcená bohyni Létó a jejím dětem Apollónovi a Artemidě. Obě místa jsou už od roku 1988 na seznamu Světového dědictví UNESCO. Důležitým městem byla v antice rovněž Patara s další Apollónovou věštírnou. Byl tam ustaven lýkijský svaz 23 samosprávných měst a později tu sídlil soud římského guvernéra.
Myra – skalní hrobky a Mikuláš
Město nese jméno podle řeky Myros (dnes Demre Çayi), která tu ústí do moře. Příhodné místo pro rozvoj přístavu, ale také vábící nepřátele. Před velitelem Brutem, vrahem Caesarovým, je nedokázal ochránit ani obranný řetěz natažený přes řeku. Na druhé straně po sobě Římané zanechali mnohé krásné i užitečné stavby včetně divadla, ovšem podobných, ba větších je v okolí spousta. Do Myry se jezdí především za skalními hrobkami. I když nejsou z pochopitelných důvodů přístupné, už pohled na ně bere dech: skála, do níž jsou vytesány, tvoří nesmírně impozantní kulisu. Maně vás napadne, že v tak krásném místě byste si věčný odpočinek taky nechali líbit: Dávným nebožtíkům bylo umožněno i po smrti hledět stále na moře a čekat, až ptáci zanesou jejich duše k nebesům. I kamenné hlavy pohozených reliéfů zírají s otevřenou pusou.
Myra je jedním z nejmenších, a snad proto i nejpříjemnějších antických areálů. Uličku k němu lemují krámky s knížkami a svatými obrázky, jak se sluší na působiště slavného biskupa. Také nedaleký pobořený byzantský kostel je samozřejmě zasvěcen sv. Mikuláši. Narodil se v blízké Pataře a zemřel v Myře – údajně 6. prosince (což se nápadně shoduje s narozeninami pohanské bohyně Artemidy) někdy mezi lety 343 a 354, a to výjimečně nikoli mučednickou smrtí, i když jako raný křesťan patrně vězněn byl. Už za svého života byl oblíben pro spoustu dobrých skutků: Rozdal své dědictví po otci, jako velmi mladý biskup se zasazoval o spravedlivý průběh soudů i o vstřícnost vůči cizincům. Nejvíc se ovšem traduje, že dal na věno třem zchudlým královským dcerám, aby nemusely být prodány do otroctví či donuceny k prostituci, což mu vysloužilo pověst patrona nejen rybářů, obchodníků a mořeplavců, ale i nedobrovolných nevěstek a nespravedlivě odsouzených vězňů, dále právníků, lékárníků, lukostřelců a dětí (výtvarné umění vícek…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Turecko