Kříž
Turecko je podle své ústavy sekulárním státem, ale naprostá většina jeho obyvatel se hlásí k islámu. Na území dnešního Turecka jsou však také místa historicky těsně spjatá s počátky křesťanství.
Ve městě Tarsus u pobřeží Středozemního moře byla roku 1993 při stavebních pracích odkryta stará římská cesta (Batı Caddesi), která připomíná zašlou slávu města před 2000 lety. Prošli po ní lidé tak zvučných jmen jako Cicero, Julius Caesar, Kleopatra, Marcus Antonius či Hadrián. A zcela jistě se po ní mnohokrát prošel i jeden z nejvýznamnějších mužů křesťanské historie, sv. Pavel, původním jménem Saul, který se 28. června roku 8 n. l. v Tarsu narodil. Právě toho dne o 2000 let později zahájil papež Benedikt XVI. Rok sv. Pavla. V současném Tarsu není mnoho objektů, které by prvního křesťanského teologa připomínaly. Patří k nim studna ve dvoře domu, v němž podle tradice Pavel žil, a také velmi starý, leč několikrát rekonstruovaný kostel nesoucí apoštolovo jméno. Kostel zůstal opuštěný v roce 1923 po hromadném odchodu křesťanů, jehož důvody jsou jednou z nejsmutnějších kapitol turecké historie. Nyní tento historicky významný objekt slouží oficiálně jako muzeum. V současném rodišti slavného apoštola, který má velkou zásluhu na tom, že se křesťanství stalo světovým náboženstvím, nežijí téměř žádní křesťané a nenaleznete tu ani fungující kostely.
Podobná situace je v celé zemi. Ze 73 milionů obyvatel Turecka se dnes ke křesťanství hlásí pouhých 120 000. Přesto se ve svém počátku křesťanství nejrychleji rozšířilo právě na dnešním tureckém území a hlavní město tehdejší Byzantské říše, Konstantinopol, bylo od 4. stol. metropolí pravoslavné církve. Nutno však říci, že i v dobách svého dominantního postavení církev své přívržence střídavě získávala a ztrácela. Jistý podíl na tom měly i složité teologické spekulace a vleklé spory mezi římskokatolickou a pravoslavnou církví. Když se k tomu s příchodem triumfujícího islámu přidal systém dhimma, kdy se křesťané a židé stali druhořadými občany s omezenými právy, nelze se divit, že počet křesťanů mezi prostým obyvatelstvem rychle klesal. Tyto ekonomické a společenské důvody pak završily pozdější perzekuce, které vyvrcholily v prvních desetiletích 20. stol.
Naší další zastávkou na cestě za historií křesťanství je jihoturecká Antakya jen pár desítek kilometrů od syrské hranice. Zde, ve starověké Antiochii, apoštol Pavel navštívil jednu z prvních křesťanských komunit. V Bibli se píše: „Proto se Barnabáš odebral do Tarsu, aby vyhledal Saula. A když ho nalezl, vzal ho s sebou do Antiochie. Pracovali spolu v tamější církvi po celý rok a vyučovali velké množství lidí; a právě v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany.“ (Sk 11: 25–26) Mělo se to odehrávat v jeskyni nedaleko od města vyhloubené údajně samotným apoštolem Petrem, která sloužila jako první křesťanský kostel. Dnes tuto jeskyni s prostým interiérem zdobí půvabná kamenná fasáda postavená křižáky během jejich vlády v Antiochii ve 12.–13. stol. Antiochie se stala výchozím bodem pro misijní cesty apoštolů. Ve 4. stol. se považovala za křesťanské město, z něhož také vzešla řada mučedníků a významných teologů.
V nádvoříčku, skrývajícím dva krásné domy sloužící katolické církvi, jsme zastihli sestru Marii Gracii. S trochou ironie v hlase si neodpustila srovnání: „Tak jako v dobách Pavla, i dnes je křesťanská víra otázkou hrstky věrných. Dvě ruce stačí k tomu, abychom spočítali katolické rodiny ve městě.“ Poté však dodává, že mnohé bohoslužby se konají společně s pravoslavnými, kterých je asi tisíc. A co je velmi potěšující, s místní muslimskou i židovskou komunitou vycházejí výborně.
Dalším místem, kde Pavel vystoupil se svým poselstvím, byla také Antiochie, tentokrát ale Pisidská. Město na úpatí Sultánských hor, ve své době významná římská kolonie, leželo na křižovatce cest spojujících Středomoří, oblast u Egejského moře a centrální Anatolii. Setkávali se tu národy a kultury z různých částí Malé Asie i vzdálenějších oblastí a vedle sebe žili lidé různých vyznání a náboženství. Také proto tu Pavel po…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Turecko