V zemi, kde všichni přicházíme s vietnamskými krajánky do styku často i denně, se může zdát zbytečné psát o tom, jací Vietnamci vlastně jsou. Jenomže vnímat či dokonce hodnotit chování cizince tam, kde on sám není doma, může být často zkreslující. Naopak zažít Vietnamce v jejich vlastním prostředí může našinci poskytnout úplně jiný pohled a snad i větší vzájemné pochopení.
Pokud bychom měli nějak stručně definovat vietnamskou povahu, pak snad jako směs konfuciánské morálky s jižanskou mentalitou. Konfuciánské hodnoty se během tisíciletí přirozeně prosadily nejen na úrovni státní správy, ale i do každodenních mezilidských vztahů. Od počátku druhého tisíciletí sami Vietové zavedli úřednický systém založený na pravidelných zkouškách, jak ho od dynastie Chan provozovali Číňané. Stát se státním úředníkem znamenalo odměnu za velkou studijní dřinu – pro dotyčného šlo o lukrativní celoživotní post. Státem schválený vzdělanec disponoval i určitou mocí. Za těchto okolností představovalo vzdělání vždy důležitou hodnotu, a to nejen samo o sobě, ale též jako nejjistější cesta k zajištění stability celé rodiny.
Konfuciánským úřednickým zkouškám již dávno odzvonilo, ale i dnešní Vietnamci považují investici do vzdělání za naprosto klíčovou. Své děti nutí k studijní píli a neváhají jim platit kurzy navíc nebo prestižní školy – často i za cenu, že se rodiče kvůli tomu vzdají své vlastní kariéry. Není žádným překvapením, že právě vietnamští žáci a studenti dosahují i v českých školách nadstandardních výsledků a jejich zastoupení na univerzitách je poměrově mimořádně vysoké.
Méně šťastně se tradice konfuciánské vzdělanosti odrazila v zažitém „podkuřování“ státním funkcionářům – když už si někdo dovolil úředníka obtěžovat, nepřicházel obvykle s prázdnou. Také úcta k nadřízeným či obecněji k autoritám se projevuje ve Vietnamu mnohem silněji, než jsme zvyklí v Evropě. Platí to nejen o úřednících, Vietnamci vystupují výrazně pokorněji například i vůči učitelům nebo lékařům a nemají ve zvyku zpochybňovat jejich práci.
Konfucianismus však nedefinoval jen vztahy mezi nadřízenými a podřízenými, ale i obecné mezilidské vztahy. To se odrazilo především v úctě mladších vůči starším. Jako v jiných východoasijských zemích, i ve Vietnamu zůstává samozřejmostí, že se starším neodmlouvá a děti se přirozeně starají o zestárlé rodiče (vietnamský stát toto nezajišťuje). Moderní doba tyto vztahy ale částečně narušuje. Souvisí to zejména s migrací do velkoměst, kde se těžko pokračuje ve velkorodinných závazcích, jako tomu bylo dříve.
Rodinné a pospolné vztahy však určují rytmus vietnamského světa i dnes. Vietnamci tráví velkou část volného času hromadně, a neplatí to jen v rámci rodiny. Na večeři, do baru nebo do kina se jde vždy s početnými kamarády. Jít za zábavou sám je znamením, že něco není v pořádku. Vietnamci obvykle nechápou, že Evropané vyhledávají občas samotu a nelpí na tom, aby kolem sebe neustále někoho měli. Naopak my zase příliš nechápeme, že Vietnamci – stejně jako příslušníci mnoha jiných asijských národů – prostě neumějí být sami a za nejlepší a nejveselejší způsob vyžití považují hromadná setkání.
Po tisíce let určovala životní styl Vietů i jiných vietnamských národů především rýže. Vždyť dodnes žijí dvě třetiny obyvatel Vietnamu na venkově, vesměs v blízkosti rýžovišť. Pěstování rýže vyžaduje zcela jiný typ práce než jiné plodiny. Nutí jednotlivce k trvalé intensivní spolupráci při přesazování, sklizni, ale hlavně při neustálém udržování a obnově zavlažovacích kanálků – účinný a většinou složitý