Je sobota večer, ze stanice A na 8. avenue nasvícené girlandami žárovek se valí davy lidí. Někteří směřují do divadla Apollo na 125. ulici, jiní do Cotton Clubu na severní straně Lenox Avenue, ale největší proud směřuje do Savoy Ball Room, který okupuje celý blok mezi 140. a 141. ulicí. Píše se rok 1936 a v Savoyi se schyluje k souboji swingových orchestrů Chicka Webba a Bennyho Goodmana. Přestože se Spojené státy ještě nevzpamatovaly z hospodářské krize, v obrovském sále pro 5000 lidí je nabito. Jazzoví fanoušci, na které už nezbyly vstupenky, a hlavně ti, kteří na ně nemají, blokují dopravu pod otevřenými okny sálu. Příští den odhadují noviny přítomný dav na 2 0000 lidí. To je newoyrský Harlem na konci období, jež historici označují jako „harlemskou renesanci“.
Koncem 19. století se do New Yorku začali stěhovat za prací černoši z amerického Jihu. Nejvíce jich proudilo do severní části Manhattanu, do Harlemu. Jako každá emigrační vlna, i oni s sebou přinášeli svou tradiční kulturu. Její důležitou součástí byla hudba, která počátkem 20. let minulého století proměnila Harlem ve čtvrť zábavy a jazzu. Tehdy se v newyorském tavícím kotlíku setkaly tradiční jižní formy spirituálů, gospelů a blues s hudbou vzdělaných černošských vrstev ze severu. Výsledkem byla tvořivá atmosféra, s jakou se doposud Amerika nesetkala.
Svůj podíl na tom měla i prohibice, neboť kluby, které rostly jako houby po dešti, byly většinou majetkem gangsterských bossů. Vedle hudební a taneční produkce si tam mohl návštěvník objednat i „skotskou“ či „kanadskou“ kávu a jiné nápoje podivuhodných jmen. Ve dvacátých letech velmi populární Cotton Club například ovládal pověstný gangster Dutch Schultz.
Byla to ovšem i doba tuhé segregace a černí hudebníci, kteří bavili bílé publikum, nesměli vstupovat do klubů hlavními dveřmi. Teprve, když si „otec blues“ W. C. Handy otevřel vydavatelství a Harry Pace založil v Harlemu první černošskou gramofonovou společnost Black Swan Records (1920), začal se harlemský jazz šířit po celé Americe. New Orleans a Memphis byly příliš izolované, Chicago nemělo vzdělanou černošskou vrstvu, a tak to byl právě newyorský Harlem, který se stal jazzovou Mekkou 20. a 30. let.
Svou tvůrčí atmosférou, a později i ve srovnání s jinými městy výraznější rasovou tolerancí, přitahoval Harlem největší jazzové hvězdy té doby. Kvůli možnosti nahrávat na gramofonové desky se z Chicaga do New Yorku přestěhoval původně neworleanský trumpetista Louis Armstrong. Se skupinou Hot Five zde u Black Swan Records vydal několik desítek desek. Záštitu mu tehdy poskytl James Fletcher Henderson, který je asi nejznámějším představitelem vzdělané vrstvy černošských hudebníků. Vystudoval Kolumbijskou univerzitu a začal pracovat pro nakladatele Handyho. V jeho orchestru si zahrál jak Armstrong, tak Chick Webb.
V Cotton Clubu začínal hrát na piano Duke Ellington a na Harlem nezanevřel ani později jako šéf jednoho z vůbec nejúspěšnějších swingových orchestrů. Věnoval mu skladby Take the A-Train a Drop Me Off in Harlem, které znějí dobou rostoucích mrakodrapů na Manhattanu, transkontinentálních vlaků, zvukového filmu a nevázanosti nočních klubů.
V Harlemu nehráli jen černošští hudebníci, ale i přední bělošské big bandy. Výčet jmen je bohatý, a tak jen připomenu orchestr Benn…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – New York