Mají všechny panovnické atributy – velikost, majestát a klidnou důstojnost. Ovládají norské pobřeží absolutistickou mocí a jejich vláda je pro život na pobřeží blahodárná. Jejich modrá ledovcová krev prosvítá mořskou hladinou, pod níž skrývají tajemství svých královských hlubin. Budí respekt i úctu. A jsou neskonale krásné.
Fjordy představují nejvýznamnější fenomén norského pobřeží. Jsou pro Norsko tak typické, že se norské slovo fjord stalo součástí slovní zásoby mnoha jiných jazyků. Už v dávné minulosti se norské fjordy staly vodními cestami do nitra skal, klidnými zátokami divokého oceánu, útočištěm lidí, lodí i ryb. Jsou nápadně úzké, mnohdy až neuvěřitelně dlouhé a jejich dno leží ve velké hloubce. Do moře ústí jakoby náhle, často hned za kolmými skalními stěnami, které je svírají z obou stran. Vstup do nich však někdy chrání roje šérů (skjärů), nízkých, ledovcem ohlazených skalisek, a skupiny různě velkých ostrovů.
Fjordy byly zformovány v dobách ledových a v současné podobě existují jen asi 10 000 let. Ve srovnání s mořskými zátokami jsou to vlastně úplní mladíci, ne-li ještě děti. Ostatně, mají s nimi jen málo společného, snad jen to, že do nich zatéká mořská voda včetně přílivů a odlivů. Svým původem to jsou ale potomci říčních údolí ve starobylé třetihorní krajině. To řeky vyhloubily do skalních svahů první ostře zaříznutá údolí, když si mezi horami razily cestu k moři. Vymodelovaly také na náhorních plošinách obloukovité zákruty meandrů a drobné říčky k nim přidaly v pramenné oblasti, hluboko ve vnitrozemí, svá drobná údolíčka. Nebýt zalednění, skandinávská krajina by se vyvíjela plynule dál jako kterékoli přímoří na jihu Evropy.
Ale zalednění přišlo. Ve Skandinávii začalo a také skončilo, což znamená, že toto území bylo ledovci drceno nejdéle a nejvíce z celé Evropy. Záhy po vzniku prvních horských a plošných ledovců začaly přebytky ledovcové hmoty odtékat místy, která se k tomu přímo nabízela, říčními údolími. Zaplnily je po okraj, ale stále respektovaly jejich průběh, včetně zákrut nebo obtékání ostrovů či skal. Ledovcová hmota však eroduje své podloží jinak než lehkonohé řeky, jejichž údolí mají profil ve tvaru V. Ledovcové splazy jsou pomalé, těžké buldozery, které prohlubují a rozšiřují své nově získané údolí s mnohanásobnou razancí do profilu ve tvaru U. Tuto podobu údolí však spatříme až poté, když ledovec ustoupí. V odborné terminologii se takovým ledovcem opuštěným žlabům říká trogy, podle německého výrazu pro necky vydlabané z kusu kmene. Velká trogová údolí můžeme vidět na mnoha místech norských hor. I fjordy mají svá trogová údolí, mnohdy až 2000 m hluboká, ale nevidíme je celá, protože jejich oblá dna jsou zaplavena mořem, a to někdy až do výše kolem 1000 m.
Díváme-li se na fjordy z výšky, nebo třeba jen na jejich tvary zakreslené na mapě, jeví se nám opět jako řeky – včetně meandrů, které zkopírovaly, včetně sběrných pramenných říček, kterými jako by hlavní fjord ve svém závěru rozevíral dlaň a pronikal dál do skal prodlouženými prsty. Ostatně, i když fjordem proplouváme na lodi nebo ho jen sledujeme po silnici vytesané do bočních skal, máme neodbytný dojem, že ta poklidná modrá hladina táhnoucí se desítky, ba stovky kilometrů, je jakási tajemná slaná řeka, občas vzdouvaná přílivem nebo odlivem.
Zaplavování trogových údolí, z nichž se staly fjordy, byl zdlouhavý a zřejmě i velmi komplikovaný proces. I ze současných pozorování ledovců víme, že při styku s mořskou vodou tyto mohutné ledové řeky záhy hynou. Rozpadají se na kry, které čas od času s rachotem padají do moře. Nejinak tomu muselo být i na konci ledových dob. Dna trogových údolí musela být tehdy nad hladinou. Proč v současnosti leží 1000 i více metrů pod ní? Příčin je zřejmě několik. Nejnápadnější je vzestup mořské hladiny poté, co se do moří vrátila voda zadržovaná před tím v ledovcích. Ovšem proti tak velkému zaplavení hovoří fakt, že okraje kontinentů, osvobozené od ledovců, se pozvolna zvedají. Zřejmě ne rovnoměrně. Skandinávský poloostrov se sice zvedá, ale zároveň se uklání k západu. A nemusí to souviset jen se zaledněním. Pomalé pohupování okrajů kontinentů je prokázáno u mnoha jiných přímořských oblastí. Říká se tomu sekulární pohyby, ale proč vznikají, to přesně nevíme.
Fjordy byly pro lidi odjakživa přitažlivé a osídlení zde bylo prokázáno už od doby kamenné. Nebyla to jen klidná voda v hlubokých zátokách a závětří skal, která sem lidi lákala. Celé atlantské pobřeží Norska je, uvážíme-li jeho polohu na vysokém severu, neobvykle teplé. Zásluhu na tom má Golfský proud, který se zahřívá v Mexickém zálivu. Jihozápadní větry ženou tuto masu vody jako oceánskou řeku do severního Atlantiku a jedna její větev pak směřuje k Evropě. Tato oceánská řeka je obrovitá. Široká 100–200 km, hluboká v průměru1000 m. Její voda se směrem k severu sice ochlazuje, ale u norského pobřeží je stále ještě o 6–7 °C teplejší než okolní oceán. Nebýt tohoto blahodárného proudu, norské pobřeží by bylo podobně mrazivé jako protilehlá území v Kanadě, kde v lednu bývá až -30 °C, zatímc…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Norsko