Mýty se zabývají dobami nezřetelnými, ději a skutky neověřitelnými, postavami symbolickými. Tak trochu pohádka, trochu mravoličné ponaučení – s tím se dokáže mysl člověka vyrovnat. Jenže co si počít ve chvíli, kdy se mýtem stane reálně existující město? Kudy k němu vede cesta, kde hledat klíč k bráně jeho duše? Právě před takové otázky je postaven každý, kdo navštíví Jeruzalém a nespokojí se s panoramatickým pohledem z Olivové hory a tradiční poutí po Via Dolorosa.
Svaté město – jak snadno se to vysloví, oč obtížněji chápe! Co to vlastně je, posvátnost města? A tady navíc hned trojí, každá úplně jiná, sama před sebou nezpochybnitelná a zároveň zpochybňující… Je v modlitbě na smotaném lístku zastrčeném mezi tisícileté bloky kamene? V polibcích pokrývajících v nekonečném sledu Kámen pomazání? Vyzařuje ze zlaté kopule Skalního dómu? Transformovala se do nekonečného sledu krámků se sortimentem zahrnujícím všechno od koberců, triček a šperků po slané brambůrky, pohlednice a plastový balast Made in China, které lemují značnou část Křížové cesty? Je v Jeruzalémském archeologickém parku nebo na Chrámové hoře? Na Sionu nebo snad v Getsemanech? Ztělesňuje ji dvojice černě oděných jeptišek, poklekávající k modlitbě na každém zastavení poslední Ježíšovy cesty, nebo ortodoxní Židé oslovující návštěvníky u Zdi nářků s nabídkou prohlédnutí Tóry či přímočařejší výzvou „Dej mi nějaké peníze pro mou rodinu“? Tisíce otázek a ještě více odpovědí.
Židovská tradice je v Jeruzalému chronologicky první. Chrám. Postaven na Chrámové hoře, kopie nebeského příbytku boha a v ní uprostřed svatyně všech svatyní, kodeš ha-kodašim. Neví se přesně, v kterých místech se nacházela, snad pod dnešním Skalním dómem. Tahle nejistota je také důvodem, proč mnozí ortodoxní Židé odmítají vůbec Chrámovou horu navštívit – bojí se, aby náhodně nevstoupili do svatých míst, kam nikdo kromě velekněze nesmí.
Po prvním zničení chrám znovu povstal, z druhého se již nevzpamatoval, Římané byli důkladní. Co zůstalo? Víc než kdy jindy musíme v tomto případě rozlišovat fyzično od duchovna. Z vlastního chrámu existuje snad pár kamenů použitých na stavbu umajjovského paláce. Daleko hmatatelnější jsou pozůstatky bezprostředního okolí chrámu. Když se Herodes Veliký pustil do jeho přestavby, nechal zvětšit plošinu na vrcholu Chrámové hory a podepřít ji mohutnými zdmi. Ta západní vstoupila do dějin. Její jižní úsek je součástí Jeruzalémského archeologického parku. Vede podél něj antická ulice nově vydlážděná zřejmě nedlouho před zničením chrámu. Po obou stranách ji lemovaly obchody a stánky penězoměnců, napříč se nad ní klenul mohutný oblouk triumfálního schodiště vystupujícího na chrámovou plošinu. Archeologický park končí kousek před místem, kde je vybudován dnešní vstup na Chrámovou horu, dlouhá, rentgeny střežená a dokonale zamřížovaná dřevěná lávka vysoko nad zemí. Ta nahradila původní vstup, který se zčásti zřítil v roce 2004, a její stavba spojená s vykopávkami pod Chrámovou horou vyvolala v únoru 2007 velké protesty muslimů. Z druhé strany přiléhá k lávce jedno z nejznámějších a také politicky nejchoulostivějších míst Jeruzaléma – severní část západní zdi známá jako Zeď nářků, místo truchlení za zničeným chrámem, ale především místo nejúčinnějších modliteb, které je nejblíže legendární svatyni svatyní.
Po zničení druhého chrámu byla zprvu nejvyhledávanějším místem židovských modliteb Olivová hora, odkud je na Chrámovou horu nejlepší výhled, ale ve středověku se začali Židé vracet do blízkosti nejposvátnějšího centra – na prostranství před Kotel, jak zní zkrácená verze hebrejského pojmenování Západní zdi. Zprávu o tom přináší už Achímaasova kronika z poloviny 11. století stejně jako rabín a cestovatel Benjamin z Tudely o sto let později. V té době však již patřila Chrámová hora novým svatostánkům.
Podle islámské tradice, která však nemá s výjimkou prvního verše 17. súry („Sláva tomu, jenž za noci přenesl služebníka Svého z Posvátné mešity do mešity nejvzdálenější, jejíž okolí jsme požehnali, abychom mu ukázali některá Svá znamení.“) oporu v Koránu, zjevil se jedné noci Muhammadovi odpočívajícímu v Mekce archanděl Gabriel. Přivedl mu okřídleného koně Búráqa, na němž Prorok přeletěl na Chrámovou horu do Jeruzaléma. Koně uvázal u Západní zdi a ze Skály (ano, ze základního kamene světa, z místa, kde měl Abrahám obětovat Izáka a kde v prvním chrámu stála archa úmluvy) vystoupal po žebříku na nebesa. V nebi se Muhammad setkal se všemi předchozími proroky i s Bohem, obdržel od něj příkaz pěti pravidelných modliteb denně a vrátil se na Búráqovi zpátky do Mekky. I když v té době samozřejmě na Chrámové hoře žádná mešita nestála, je „mešita nejvzdálenější“ tradičně ztotožňována s tímto místem. Nemusí to být nutně v rozporu – slovo masdžid neznamená pouze mešitu; doslova je to „místo pokory“ a v Ko…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Izrael