Podzemí Vysokých a Belianských Tater ukrývá desítky jeskyní. Téměř všechny se však nacházejí v oblastech přísných rezervací TANAPu, takže veřejnost o nich skoro vůbec neví. Jedinou výjimku představuje Belianska jeskyně, jež naopak vešla ve známost brzy po svém objevení v roce 1881 a která je už více než 120 let jednou z hlavních tatranských turistických atrakcí.
Mluvit v tomto případě o objevu není však zrovna přesné, neboť o existenci jeskyně se vědělo přinejmenším od počátku 18. století – svědčí o tom několik jmen s datováním, napsaných uhlem na stěnách jeskynních chodeb, která s velkou pravděpodobností patřila zlatokopům nebo hledačům pokladů. Když jeskyni náhodou znovuobjevili dva občané ze Spišské Belé, byla to událost, jež pod Tatrami vyvolala velký zájem, a proto se v jeskyni ihned začalo pracovat na jejím zpřístupnění. První návštěvníci mohli do podzemí vstoupit již následující rok. Projít prohlídkovou trasu, která měla zhruba poloviční délku než současná, jim však trvalo asi 3,5 hodiny. Problémy dělal hlavně nebezpečný průchod vstupními partiemi, a tak ještě téhož roku byl proražen nový vchod, který umožnil dostat se do podzemí pohodlně, bez nutnosti překonávat větší výškové rozdíly. Návštěvnost potom utěšeně vzrůstala, dokonce natolik, že na úpatí Kobylího vrchu, v jehož vápencovém masivu je jeskyně zahloubena, začala vznikat nová osada Tatranská Kotlina. V roce 1896, když už přestávalo být únosné, aby si návštěvníci svítili smolnými loučemi, byla Belianska jeskyně jako jedna z prvních v Evropě elektricky osvětlena. Proud dodávala malá vodní turbína, umístěná na nedaleké říčce Biela.
V historii jeskyně stojí za povšimnutí ještě jedna epizoda, která se odehrála v polovině 30. let minulého století. Tehdy byl podniknut neúspěšný pokus ovlivnit mechanickými překážkami vzdušné proudění v jeskyni tak, aby z ní v létě neunikal studený vzduch a aby některé její chodby po celý rok krášlily ledové krápníky.
Dnes je Belianska jeskyně vedena na seznamu národních přírodních památek a stále patří k nejnavštěvovanějším slovenským jeskyním. Během sedmdesátiminutové okružní prohlídky projdou návštěvníci zhruba třetinu (1370 m) z více než tří a půl kilometrů jejích chodeb, a překonají přitom výškový rozdíl 125 m, zčásti po 860 betonových schodech. Okruh nemá „hluchých“ míst, pořád je na co se dívat. Z bohaté výzdoby tu asi nejvíce upoutají sintrové kaskády, vodopády a drapérie, stejně jako pagodovité stalagmity, mezi nimiž vyniká útvar připomínající šikmou věž v Pise. Nejpůvabnějšími objekty jsou však jezírka, jejichž voda má různé zabarvení podle typu sedimentů vysrážených pod hladinou.
Belianska jeskyně, která leží na východním okraji Belianských Tater, byla ještě před 35 lety považována za nejdelší v celých Východních Tatrách – svou délkou dokonce výrazně převyšovala souhrnnou délku všech více než dvaceti tehdy změřených jeskyní. Potom však došlo k dalším objevům ve dvou méně známých a odlehlých krasových masivech v Javorové dolině a situace se úplně změnila. Nejprve se v čele pořadí ocitnul systém jeskyní Javorinka v masivu Úplaz a delší dobu v něm setrval. Jenže v roce 2004 objevili bratislavští jeskyňáři v nedalekém masivu Javorinské Široké nenápadný otvor, který, jak se ukázalo v následujících třech letech, otevřel cestu do ještě rozlehlejšího jeskynního systému. Ten dostal poetické jméno Mesačný tieň a momentálně je s prozatím změřenou délkou asi 16 km chodeb čtvrtou nejdelší slovenskou jeskyní. Systému Javorinka s více než 8 km chodeb patří šesté místo, zato je ale s 360 m mezi slovenskými jeskyněmi druhý nejhlubší.
A když už jsme u čísel a statistik, uveďme ještě nejvýše položenou tatranskou jeskyni, kterou je jen 7 m dlouhá Tomkowa jeskyně. Její vstup se otevírá v nadmořské výšce okolo 2400 m pod vrcholem Malých Rysů, v turisticky neschůdném terénu, takže mluvit o podzemí se může zdát až zvláštní. Tento objekt je navíc raritní i tím, že není krasového původu a v granitové části Vysokých Tater nemá obdobu.
Tatranské jeskyně
Další články z vydání o Vysokých Tatrách zde