Jeseníky, Jesenicko, Hrubý a Nízký Jeseník, Jesenická oblast – vyznat se v těchto pojmech není úplně snadné, nicméně na úvod povídání o nejvyšších horách Moravy a našeho Slezska bychom se o to měli pokusit.
Řekne-li se Jeseníky, lidé si obvykle vybaví hory Hrubého Jeseníku, plus mínus nějaké okolí, to ale jen vágně, zpravidla podle vlastní zkušenosti z lázeňského, turistického či lyžařského pobytu. Některé knižní turistické průvodce pak toto zažité pojmenování chápou šířeji a z velké části je ztotožňují s Jesenickou oblastí ve smyslu náplně názvu taxonomické jednotky geomorfologického členění republiky. Jsou tu ale i ochranáři s názvem Chráněná krajinná oblast Jeseníky, která zabírá hlavně Hrubý Jeseník. A pod pojmem Jesenicko se dnes nejčastěji rozumí region zhruba shodný s bývalým okresem Jeseník. Aby to však nebylo jednoznačné, ten se ještě dále dělí na čtyři mikroregiony: Javornicko, Žulovsko, Zlatohorsko a – uhádli jste, Jesenicko. Nejednoznačný je ale i původ samotného slova Jeseník. Dosud panují dohady o tom, co bylo dříve, zda se německý název Gesenke (v překladu z němčiny „sníženina“) vyvinul z českého Jeseník (jesený potok, myšleno „tekoucí v porostu jasanů“), anebo zda tomu bylo naopak. U města Jeseníku je vše jasné, svůj nynější název dostalo až v roce 1947, předtím se jmenovalo Freiwaldow a za první republiky Frývaldov.
My se teď zběžně držme geomorfologického členění a pojďme se v Jesenické oblasti nejprve trochu zorientovat. Jedním z jejích nejcharakterističtějších rysů je velice složitá geologická stavba, kterou má na svědomí v první řadě variské vrásnění. To tady obrazně i doslova nenechalo kámen na kameni a během několika desítek milionů let dokázalo za vydatné podpory vulkanismu i hlubinných výlevů magmatu promíchat a přeměnit značně různorodé masy devonských a starších hornin a zformovat z nich nové pohoří. Na něm mohl hlodat zub času po více než 200 milionů let, takže koncem starších třetihor bylo zcela sneseno a na jeho místě se prostírala parovina. Tehdy se sem už ale začaly šířit tlaky z oblastí vrásnících se Alp a Karpat, které fádní povrch rozlámaly na jednotlivé kry a pak je podél hlubokých zlomů znovu vyzdvihly do horských výšek. Výzdvihy nebyly všude stejné, takže vznikla jakási stupňovina, vulgo polotovar celé oblasti. Vše, co dále následovalo, byla víceméně jen jeho detailnější modelace.
Dnes v Jesenické oblasti rozeznáváme tři pohoří a několik předhůří, které společně obklopují nejvyšší Hrubý Jeseník. Západně od něj se vypíná Králický Sněžník, z jehož svahů odtékají vody ke třem mořím a o který se dělíme s Polskem. Zásluhou hraničního stejnojmenného vrcholu (1423 m) je naším třetím nejvyšším pohořím, rozlohou ovšem naopak patří k nejmenším. Pro turisty má největší přitažlivost právě nejvyšší vrchol s bezprostředním okolím, a to jak kvůli dalekým výhledům, tak třeba i kvůli možnosti prohlídky vojenských bunkrů, pozůstatků pověstné pohraniční obranné linie z předválečných dob. Známé, i když veřejnosti oficiálně nepřístupné jsou rovněž Tvarožné díry v údolí řeky Moravy, která nad nimi pramení. Těmto nevelkým jeskyním chybí krápníková výzdoba, stěny ale pokrývá povlak nickamínku (mluvíme o něm i jinde), připomínajícího svou konzistencí tvaroh. Od něj bylo zřejmě odvozeno pojmenování. Vrcholová část pohoří je národní přírodní rezervací, která chrání hlavně subalpínská rostlinná společenstva, rašeliniště a zbytky původních smrkových porostů.
Také o nižší Rychlebské hory, navazující na Králický Sněžník v Kladském sedle, se dělíme s polskými sousedy. Přestože mají více než deset „tisícovek“, náleží k našim nejpustším pohořím, což velkou měrou přispívá k jejich mimořádnému půvabu. Vyhledávané jeskyně Na Pomezí s bohatou krápníkovou výzdobou jsou co do návštěvnosti výjimkou, nijak početní pěší turisté chodí na túry především v okolí jediné horské chaty Paprsek pod vrcholem Palaše (1024 m) a potom ještě v okolí Smrku, odkud je nejsnáze dosažitelná veřejná doprava. Pro vyznavače osamělých vícedenních putování mají silně zalesněné Rychleby, jak se jim často přezdívá, obrovskou přednost – zatím tady není žádná velkoplošná rezervace, tudíž se dá prakticky všude postavit stan. A že tyto hory dokážou v zimě nadchnout samotu hledající běžkaře asi není třeba zvlášť zdůrazňovat.
Žulovská pahorkatina, nižší sousedka Rychlebských hor je v Jesenické oblasti výjimkou. Jednak, jak už název napovídá, tím, že ji budují téměř výhradně žuly, a potom také proto, že ve čtvrtohorách se na utváření jejího povrchu přímo podílel kontinentální ledovec. Nižší vyvýšeniny „přehobloval“ v tzv. oblíky, jejichž tvary jsou tady přímo vzorové, jako málokde jinde u nás. Výsledkem je měkce modelovaná krajina, v níž nás ale často překvapí na svazích ostrovních hor roztodivné skalní útvary, na první pohled skryté. K ozvláštnění pahorkatiny také přispívají opuštěné zatopené žulové lomy, většinou vhodné ke koupání. V několika lomech kvalitní slezskou žulu stále těží a stále se také láme pověstný mramor v lomu u Slezské Carrary, jak se již dlouho přezdívá obci Supíkovice. V souvislosti se zaledněním je třeba ještě upozornit na obec Velká Kraš u Vidnavy, kde občané vybudovali „geologickou zahrádku“, venkovní expozici bludných balvanů, zavlečených sem ledovcem až ze Skandinávie. Měkce modelovaná krajina Žulovské pahorkatin, skrývající četná zákoutí s romantickými skalkami i zatopenými lomy, je turisticky značně atraktivní, prozatím však pro mnoho návštěvníků oblasti zcela neznámá.
K Hrubému Jeseníku se od severovýchodu přimyká Zlatohorská pahorkatina, od severozápadu zase Hanušovická vrchovina; oba tyto rozlehlé a krajinově různorodé celky bývají považovány za jeho předhůří. Pro turistiku je tu stěžejní lokalitou přírodní rezervace Rejvíz s vrchovištními rašeliništi, o nichž se dočtete v jiném článku tohoto čísla.
Na jihovýchodě sousedí s Hrubým Jeseníkem plochá vrchovina Nízkého Jeseníku, která se svažuje k Moravské bráně a Ostravské pánvi, přičemž ztrácí téměř půl kilometru nadmořské výšky. Koncem třetihor a ve starších čtvrtohorách vystupovalo po zdejších zlomech k povrchu žhavé magma, a Nízký Jeseník se tak přiřadil k našim nejmladším sopečným okrskům. Do současnosti tu zůstaly zachovány dvě desítky lokalit se stopami dávné aktivity, z toho čtyři pozůstatky stratovulkánů v okolí Bruntálu. Tím nejzajímavějším je lom na Uhlířském vrchu, kde si můžeme prohlédnout různé druhy vyvrženin, a přitom si třeba i připomenout, že bez sopečné činnosti by nebylo jesenického lázeňství. Vývěry minerálních vod jsou jejími posledními dozvuky.
Teď už ale pojďme k Hrubému Jeseníku, který – a neváhejme užít trochy květnatější metafory, můžeme nazvat srdcem celé oblasti nebo také její korunou. Vedle výškové převahy nad okolím totiž korunuje beztak již pestrou škálu okolních přírodních krás ještě větší rozmanitostí. Ta je skutečně podivuhodná, až nám může někdy připadat, že se tyto hory rozhodly stát skanzenem, shromažďujícím různé typy horské krajiny. Najdeme tu partie hlubokých lesů se zbytky pralesních porostů podobné lesním areálům Beskyd, a to hned v sousedství typicky „šumavských“ plání s rašeliništi. Jinde si zas můžeme připomenout krkonošské hřebeny, někde dokonce i hory Slovenska: třeba v některých soutěskách, nebo když se setkáme s kosodřevinou či budeme mít štěstí a zahlédneme kamzíka. Kleč tady však není původní a nemá dnes úplně dobrou pověst, jelikož její porosty napáchaly škody na některých původních rostlinných společenstvech. Uměle byl vysazen i kamzík horský, jehož populace se před necelým stoletím dokázala novému prostředí dokonale přizpůsobit a časem rozrůst na více než 1000 zvířat. V posledních letech, po umělém snižování stavů, bohužel stojí na pokraji zániku.
Uvedené příklady rozmanitosti se však netýkají základního rázu pohoří, který určují táhlé hřebeny s plochými temeny a široká sedla. Hrubý Jeseník má téměř 60 vrcholů v nadmořské výšce přesahující 1000 metrů, z nichž několik nejvyšších se nachází v hlavním hřebeni. Ten probíhá od Ramzovského sedla víceméně severojižním směrem, aby po zhruba 30 km skončil v průsmyku Skřítek nedaleko Šumperku. Jeho nejvyšší partie leží nad hranicí lesa a místy mají až velehorský charakter. Tady se setkáme s četnými povrchovými tvary, které vznikly hlavně zásluhou mrazového zvětrávání a z nichž jsou nejnápadnější mrazové sruby, skalní hradby a pod nimi ležící kamenná moře nebo kamenné haldy. Vyvinuly se tu i thufury a polygonální půdy, tedy půdy zvlněné pravidelným zamrzáním do malých kopečků, resp. půdy s úlomky hornin na povrchu, které mráz třídí do mnohoúhelníkových obrazců. A zase – i u všech těchto tvarů si můžeme všimnout málo vídané rozmanitosti, za níž je třeba vidět velkou pestrost zdejšího horninového podloží.
Pro Hrubý Jeseník je charakteristické chladné a vlhké klima s vydatnými srážkami. Zimy bývají dlouhé s častými inverzemi, kdy na hřebenech panuje nádherné slunečné počasí a údolí zahalují mrazivé a lezavé mlhy. Vrchol Pradědu s průměrnou roční teplotou 0,9 ºC je největrnějším místem v Česku a klimaticky patří k nejdrsnějším u nás.
Hlavní hřeben, který zároveň tvoří hlavní evropské rozvodí, kulminuje Pradědem (1491 m), na jehož temeni stojí telekomunikační věž se dvěma vyhlídkovými plošinami. Pokud přeje počasí, lze odtud dohlédnout až k Vysokým Tatrám anebo třeba ke Sněžce, kterou špička věže převyšuje asi o 50 m – je tedy nejvyšším bodem celého státu.
Legendami opředený Praděd přitahoval pozornost lidí odnepaměti a hned v prvopočátcích zdejší turistiky se stal nejvyhledávanějším výletním cílem. Je tomu tak dodnes a málem by se chtělo říci, že kdo nebyl na Pradědu, jako by v Jeseníkách nebyl. Faktem ale zůstává, že na svazích hory a v blízkém okolí je soustředěno hned několik turistických „nej“, především divoká soutěska Bílé Opavy a Velká kotlina, regulérní kar s pozůstatky morény, který tady po sobě zanechal malý firnový ledovec. Velké kotlině, kde pramení řeka Moravice, se někdy přezdívá „botanická zahrada Jeseníků“, její význam z botanického hlediska ale hranice horstva daleko přesahuje, jelikož více než pětina z celkového počtu zdejších téměř 500 druhů vyšších rostlin je nějakým způsobem ohrožena. Obě uvedené lokality jsou přísně chráněné a přístupné pouze po naučných stezkách. Nejinak tomu je i ve většině úseků hlavního hřebene, jehož přechod patří v turistických kruzích k „základnímu vzdělání“ a na který se turisté (a v zimě běžkaři) často vydávají právě z Pradědu – ať již směrem na jih anebo na sever. Jen těžko lze nějaký úsek hřebene upřednostnit, a když už, tak možná naučnou stezku vedoucí z Červenohorského sedla přes Vřesovou Studánku, Keprník a Šerák do Ramzové.
Praděd, dostupný kvůli ochraně svahů pouze po asfaltové silnici, vyhledávají hodně také cyklisté, jež sem láká zejména mimořádně dlouhý sjezd. Zátěž tohoto území neustává ani v zimě, kdy se ještě více koncentruje do sedla Ovčárna, nejvýše položeného lyžařského střediska v zemi. Kvůli výborným, v našich končinách nadstandardním sněhovým podmínkám se Ovčárně někdy přezdívá Moravský ledovec. Lyžařský areál však není moc rozlehlý a z krajů sezony se tady dostává lyžování do konfliktu s ochranou přírody. Přetížená jsou ale i další dvě nejznámější lyžařská střediska Ramzová a Červenohorské sedlo. K nim, stejně jako k Ovčárně, se pojí i jiné potíže zimních Jeseníků, které způsobuje hlavně nedostačující hromadná doprava a nedostatek možností sportovního či jiného vyžití v případě špatného počasí. Urychlené vyřešení těchto problémů by bylo velice žádoucí, protože v rámci rekreace a cestovního ruchu má lyžování pro Hrubý Jeseník i pro okolní hory zásadní význam.