O Ještědu, hlavně o zdejším slavném vysílači a jeho duchovním otci Karlu Hubáčkovi, už bylo napsáno kde co, kupodivu se však moc nepíše o hotelu, který má v útrobách objektu od počátku své místo. Dovolím si mu teď udělat trochu reklamu a hned předesílám, že na tom nejsem nijak hmotně zainteresován; prostě si jen myslím, že jeho neotřelý interiér si větší publicitu zaslouží. A třeba i vaši návštěvu. S tou byste ale neměli otálet, protože není vyloučeno, že celý vysílač bude dlouhodobě uzavřen kvůli nutné generální rekonstrukci.
Slunce pospíchá k obzoru, ale ještě než na noc ulehne do vaty modravého oparu, pěkně zešikma si posvítí na ten boží svět. Nádherná inventura! Zelené vlny Jizerek se vzdouvají nad libereckými břehy, za Jabloncem se hlásí Kotel se Sněžkou a dále západním směrem se defilé stává ještě plastičtějším. Kozákov, Trosky, Vyskeř, Bezdězy, Ralsko a Říp; být dnes ještě o něco lepší dohlednost, bylo by odtud z vyhlídkového ochozu hotelu Ještěd vidět až do Prahy. Když v dohasínající sluneční záři obkrouží ještědskou věž opožděný paraglidista a zvědavě přitom nahlíží do oken restaurace, nepochybně uzrál čas na večeři. Jdeme tedy do restaurace nahlédnout také.
Ještědský hotel, přesně řečeno ta jeho část, v níž se mohou návštěvníci pohybovat, zabírá čtyři prstencovitá podlaží obkružující betonové jádro věže. Ve spodním podlaží, kam se vchází z ochozu, je recepce, druhé je vyhrazeno pro stravování a nad ním jsou ve dvou patrech pokoje. Druhé patro se skládá ze čtyř průchozích částí, kde vedle restaurace mají ještě místo kavárna a dva menší salonky; v případě potřeby se sem vejdou až tři stovky hostů. Stoly jsou umístěny podél šikmé a bohatě prosklené vnější stěny, takže pokud přeje obloha, asi u nás nenajdete jinou restauraci, kde byste si mohli dopřát jídlo či kávu před působivější horskou kulisou.
Prostory hotelu i veškerý jejich mobiliář navrhoval architekt Otakar Binar, blízký Hubáčkův spolupracovník. S nevšední invencí využil vlastností mramoru, keramiky, hliníku i jiných ušlechtilých kovů, aby přizpůsobil interiér exteriéru a umocnil tak celkové technicistní vyznění stavby. Je ale obrovská škoda, že z jím navrženého mobiliáře zbyla v restauračních prostorách hlavně svítidla. Většina nábytku vzala za své při vlastnických změnách počátkem 90. let a pamětníci dodnes vzpomínají, za jak směšně nízké částky byl tehdy rozprodáván. Naštěstí se několik kusů dochovalo, takže zůstává možnost vyrobit přesné repliky. To je docela důležité i pro případné zapsání vysílače do seznamu Světového dědictví UNESCO. Zatím má statut národní kulturní památky.
Jestliže by k zápisu došlo, stal by se Ještěd historicky prvním vysílačem na seznamu. Jedno významné ocenění už drží, architekt Hubáček dostal za jeho návrh v roce 1969 prestižní Perretovu cenu. Mezinárodní unie architektů tehdy ocenila, jak budova ve tvaru téměř 100 m vysokého rotačního hyperboloidu výjimečně zdařile dotváří siluetu hory, a zároveň ¨také přihlédla k novátorským stavebním postupům, které zde byly použity.
Výjimečnost hotelu vybudovaného ve výjimečném prostředí mělo podtrhnout také vybavení restaurace i pokojů. S touto myšlenkou přišel severočeský výtvarník Karel Wünsch, jenž pak dostal na starost i její realizaci. Pro restauraci vytvořil originální kolekce nádobí a prostírání s logem Ještědu, které se setkaly s více než nadšenou odezvou – do měsíce musely být staženy, jinak by je hosté snad všechny rozkradli. Jednu takovou kolekci uchovává ve svých sbírkách jablonecké muzeum pod názvem Ještědský soubor.
Wünsch ještě pro Ještěd vytvořil jakýsi zvláštní paravan, dekorativní zprohýbanou zrcadlovou stěnu, která stojí nad přístupovým schodištěm do restaurace a deformuje podoby příchozích podobně jako známé Bludiště na pražském Petříně. Stěnu schodiště zase pokrývá jiné působivé dílo, rozměrná plastika Spad meteoritů, kombinující sklo a beton. Navrhla ji manželská dvojice výtvarníků-sklářů Jaroslava Brychtová a Stanislav Libenský.
Po večeři procházíme z recepce jiným schodištěm k pokojům a tady zase obdivujeme nápadité keramické obložení, stejně jako výše v hotelové chodbě tři závěsná křesla ve tvaru vajíčka. V roce 1973, když byl hotel otevřen, tedy v dobách tuhé normalizace, musel být jeho originální interiér pro spoustu lidí hotovým zjevením. Ostatně pocitům, že se ocitnul v daleké budoucnosti, tady člověk chvílemi podléhá i dnes. A kdo trochu více popustí uzdu fantazii, může si při pohledu z atypicky úzkých pokojových oken připadat jako v raketě, která se chystá odletět z české krajiny.
Zatímco jsme večeřeli, Slunce na obloze vystřídal Měsíc, jenž se vydává na svou noční směnu od Černostudničního hřbetu. Je den před úplňkem a nám brzy začíná být jasné, že se tady moc nevyspíme. Nádherná podívaná, kterou jsme zažili v podvečer, bude mít ještě dlouhé pokračování.
Další články z vydání o Českém ráji zde