Více než stotisícový Liberec je třetím největším městem v Čechách a pátým v Česku. Leží v členitém terénu Liberecké kotliny, s Jizerskými horami na jedné a Ještědsko-kozákovským hřbetem na druhé straně. Do jeho katastru patří i samotný Ještěd.
První zmínka o Liberci pochází z roku 1352. Je z registru papežských desátků, který vedlo pražské arcibiskupství, a podle výše odvodu soudě, šlo o maličkou vesnici, která se tehdy zapisovala jako Richenburc. V tomto názvu už slyšíme pozdější Reichenberg, „bohatou horu“, jak znělo německé jméno města. České Lychberk, dále přeměněné přes Liberk na Liberec, se poprvé objevilo až na konci 16. stol. Není divu – Liberec byl až do konce 2. světové války městem německým, v němž žila tu méně, tu více (hlavně za první republiky) početná česká menšina. A do konce 30. let 20. stol. také menšina židovská.
Význam obce na zemské stezce do Lužice začal stoupat až v 16. stol., kdy celý okolní kraj procházel významnými hospodářskými změnami. Z čerstvě objevené Ameriky se do Evropy ve velkém dováželo stříbro, jeho cena klesala, šlechta musela zvyšovat produktivitu svých hospodářství novými činnostmi. Na Liberecku se tato doba překrývá s obdobím vlády Redernů, označovaným někdy dokonce jako „zlatý věk Liberce“. V roce 1560 získal Liberec právo várečné, o 17 let později právo užívat městský znak a konat výroční trhy. Roku 1579 přišli do města první soukeničtí mistři a právě tento obor se měl stát na více než 300 let hlavním odvětvím zdejšího hospodářství. Během 18. stol. stoupl počet soukenických mistrů ve městě z 50 asi na 800 a další rozvoj pokračoval se zakládáním manufaktur. Během první poloviny 19. stol. se počet obyvatel města téměř ztrojnásobil, dosahoval skoro 19 tisíc a Liberec se stal druhým největším městem v Čechách (a prvním německým, jak neopomněl zdůraznit Jan Neruda ve svém fejetonu, o němž ještě bude řeč). Jeho význam ještě podtrhlo v prosinci 1850 získání tzv. zvláštního obecního zřízení, což byl statut, který stavěl město na roveň okresu a jenž dosud v Čechách vlastnila pouze Praha.
V novodobé historii to Liberec neměl vůbec lehké. Za poslední století přišel dvakrát o podstatnou část svých obyvatel – po obsazení německým vojskem 8. 10. 1938 ho musela opustit většina Čechů, po roce 1945 zase skoro všichni Němci – a později také o značnou část tradičního textilního průmyslu. Kontinuita staletého vývoje města tak dostala trhliny, jež není snadné zacelit. Zvlášť, když s nějakým urbanistickým ladem to nebylo moc slavné ani ve stoletích předcházejících. Od zmíněné návštěvy Jana Nerudy, který své dojmy z ní vtělil do fejetonu v Národních listech začínajícího konstatováním „Nepříjemný je Liberec, jako málokteré město“, už uplynulo 146 let. Řadu jeho odsudků můžeme určitě přičíst na vrub tehdy živé národnostní otázky – Neruda jel do Liberce, aby se setkal se členy spolku Česká beseda, jenž tehdy existoval pouhé dva roky a neměl zrovna na růžích ustláno. Ale třeba „Kdosi vylíčil, že Liberec vypadá, jako by byl někdo dal pyšné paláce a mizerné chatrče do jednoho pytle a pak vše rozsypal, ať to padne kam padne“ zní i po těch letech s jistou nadsázkou docela vizionářsky. Historizující architektura 19. stol., pro jádro Liberce nejtypičtější, je v ostrých střizích střídána skrovnými pozůstatky dob starších, nepříliš nápadnými názvuky secese, prvorepublikovým funkcionalismem, socialistickou výstavbou a v neposlední řadě nabubřelými a nepřehlédnutelnými komplexy posledního dvacetiletí, jež si často do názvu dávají slovo „palác“, jako by pouhá jeho přítomnost mohla nahradit to, co chybí v obsahu a provedení. Novodobé zmatení babylonské, namísto jazyků v liniích a tvarech.
Ostatně, proč vlastně ne, když v Liberci stojí i skutečný Babylon. Přestavbou zchátralého továrního areálu někdejšího textilního podniku Hedva vznikl společensko-zábavní komplex tohoto jména, jenž je všeobecně nejznámější svým aquaparkem ve stylu antických lázní, vybaveným však zároveň všemi moderními atrakcemi. Komplex ale zahrnuje daleko víc, včetně prvního zábavně-naučného centra svého druhu u nás, které nese název iQpark a na čtyřech podlažích přináší zábavnou a hravou formou nejrůznější zejména fyzikální poučení pro malé i velké.
Babylon dnes patří společně s botanickou a zoologickou zahradou, jimž věnujeme samostatné články, k turisticky nejatraktivnějším libereckým institucím. Z těch dalších si zaslouží připomenout ještě dvě, jež sídlí v zajímavých objektech. Spolek Severočeského muzea vybudoval svůj novorenes…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Český ráj