Jihlava vznikla ve středověku jako malá osada na rozhraní Čech a Moravy, na důležité obchodní stezce mezi Dolními Rakousy a středem Čech. Dnes je správním střediskem kraje Vysočina a největším městem Českomoravské vrchoviny. Mezi našimi krajskými městy je velikostí a počtem obyvatel až na předposledním místě, ale bývaly časy, kdy byla po Praze nejdůležitějším městem zemí Koruny české a zdrojem ekonomické prosperity českých panovníků. Důvodem bylo stříbro.
Prvopočátky osídlení bychom našli na levém břehu řeky Jihlavy, zhruba v místech, kde stojí na Jánském vršku kostelík sv. Jana Křtitele z 1. pol. 13. stol., vůbec nejstarší církevní stavba v Jihlavě. Pověst praví, že jeden z kupců, směřujících do Prahy po Haberské stezce, zabloudil v hlubokém hvozdu a požádal o přístřeší v chaloupce místního hrnčíře. Ten ho skromně pohostil a postěžoval si, že se mu poslední dobou práce nedaří, neboť většina výrobků puká při vypalování v peci. Kupec si od něj vzal několik střepů a ráno odjel. Za nějaký čas se však vrátil se svým bratrem a celou chaloupku i s pecí od hrnčíře odkoupili. Když pec rozbořili, našli pod roštem velikou hroudu stříbra. Hrnčířovy problémy totiž způsoboval drahý kov obsažený v hrnčířské hlíně. Bratři pak na místě založili důl a na nedalekém pahorku zbudovali kostel sv. Jana Křtitele. Podle Václava Hájka z Libočan se tak stalo v roce 799. Všeobecně je známo, že tento kronikář si s historickými fakty příliš hlavu nelámal, a tak příběh o počátku jihlavské „stříbrné horečky“ musíme brát s velkou rezervou. Ve skutečnosti pochází první historický záznam o Jihlavě až z roku 1233.
Horní město
Historici datují nález zdejších bohatých ložisek stříbra na konec 30. let 13. stol. Králi Václavu I. záleželo na tom, aby takové bohatství zůstalo pod kontrolou Koruny, a tak krátce poté založil na návrší na pravém břehu řeky nové město. Zpráva o nálezu se rozšířila po celé střední Evropě, do Jihlavy se začali sjíždět horníci, často z německy mluvících rudných oblastí. To položilo základ místní německé komunitě a pozdějšímu Iglauer Sprachinsel – jihlavskému jazykovému ostrovu. Královským dekretem z roku 1249 udělil Václav I. Jihlavě městské a horní právo.
Za Václavova syna a nástupce Přemysla Otakara II. se Jihlava rozvinula v jedno z největších a nejbohatších center království. Základem ekonomické síly „krále zlatého a železného“ bylo z velké části právě jihlavské stříbro. Jihlava tehdy prožila během krátké doby nevídaný rozmach. Vedle farního kostela sv. Jakuba Většího dominujícího městu vznikly uvnitř hradeb dva kláštery, dominikánský a minoritů, a rozlehlé náměstí, jedno z největších ve střední Evropě, obklopené měšťanskými a kupeckými domy. Město bylo obehnáno dvojitou hradbou s pěti branami, kolem něj se rozkládalo v různých směrech několik rudných revírů. Jedním z nejbohatších bylo naleziště severozápadně od města v oblasti zvané Staré Hory a pod horou Schatzberg, nyní oficiálně Rudná. Pozůstatky středověkého dolování tam lze nalézt dodnes. Kolem zbytků důlních děl vznikla naučná stezka s výkladovými tabulemi.
Těžba stříbra kolem Jihlavy však začala záhy narážet na různé obtíže. Bohatá podpovrchová vrstva rudy se rychle vytěžila, horníci museli kopat stále hlubší šachty, v nichž ale naráželi na podzemní vodu, která těžbu komplikovala. Když se koncem 13. stol. objevila bohatší naleziště v okolí Kutné Hory, řada důlních podnikatelů obrátila svoji pozornost právě tam. Pro Jihlavu to znamenalo začátek pozvolného úpadku těžby. Výraznou ránu jí zasadilo několik zemětřesení ve 14. stol., která poničila důlní díla. Po nich se dolovalo už jen sporadicky a v době husitských válek se přestalo těžit úplně. Ještě dvakrát poté došlo ke snahám obnovit těžbu ve stylu dávné slávy, ale v 80. letech 18. stol. dolování stříbra v Jihlavě definitivně zaniklo.
Budoucnost se nazývá sukno
Mohlo by se zdát, že úpadek těžby bude znamenat i úpadek města, ale kupodivu se tak nestalo. V Jihlavě se díky rozsáhlému zemědělskému zázemí začalo rozvíjet zpracování vlny na sukno a roku 1349 tam byl založen cech soukeníků, jeden z prvních u nás. Zároveň se rozvíjelo i kloboučnictví, koželužství a vaření piva. Své vrcholné období zde soukenictví zažilo na počátku renesance, za vlády Jagellonců. Podle soudobého kronikáře tehdy v Jihlavě působilo na 700 soukenických mistrů a spotřebovalo se 6000 t vlny ročně.
Z této doby pochází typ měšťanského domu s vysokou několikapatrovou síní uzavřenou na vrcholu světlíkem. Okolo jihlavského náměstí takových najdeme na tři desítky, což představuje unikátní a vůbec největší soubor tohoto typu domů v ČR. Díky citlivé restauraci interiérů vytvářejí alespoň přibližnou představu o dávné obchodnické slávě a patří k nejcennějšímu architektonickému dědictví města.
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Vysočina
Jihlava