Poprvé se karneval konal v Benátkách již v roce 1268. Zprávy o tom máme především ze soudních a právních listin. Divokost a nespoutanost přirozeného veselí středověké společnosti – ještě navíc ukryté za maskami – přiměly upjaté zákonodárce k mnohým omezením. Ústředním motivem byly odjakživa masky. Tradičně bylo povoleno nosit je od 26.12. až do únorového masopustního úterý.
Když se obyčejní obyvatelé města oblékli do drahých kostýmů, měli možnost cítit se alespoň na chvíli jako bohatí šlechtici. Chudí i bohatí slavili karneval všichni dohromady. A tak se mazaný Senát rozhodl, že karneval využije jako ventil sociálního neklidu. 
Stanovil proto, že lidé oblečení v maskách jsou si rovni – nikdo nikomu není nadřazený. I gambleři nosili masky, aby získali anonymitu, i bohaté ženy si mohly dovolit dostaveníčko na veřejnosti. Masky se staly příležitostí k opuštění navyklých rolí a zařazení ve společnosti, které bývalo velmi svazující, a dávaly lidem příležitost vidět věci jinak i chovat se jinak.
Ústředním místem karnevalu se stalo náměstí sv. Marka, lidé zde hráli hry, zpívali a jedli. Město se vlastně proměnilo v taneční sál pod širým nebem a lidé se vynořovali a mizeli v uličkách nebo v mlze nad lagunou. Masopustní úterý pak bylo závěrečným vyvrcholením karnevalu, kdy se celá procesí valila nahoru a dolů podél Velkého kanálu. Ve vodě se odrážely stovky luceren a dalších světel, což samo o sobě muselo být impozantní.
Výrobci masek požívali zvláštních výhod a měli i svůj vlastní cech. Bohužel, od roku 1798, kdy si Benátskou republiku podrobili Rakušané, karneval na dvě století zmlknul. Italský temperament nebyl pro způsobné Rakušany přijatelný. Tvrdá omezení pak pokračovala pochopitelně i v době fašismu. Lidé v maskách na ulicích? Nekontrolovatelné…
Teprve v roce 1979 skupina mladých Benátčanů spojených s divadlem a jeho kulturou karneval ve městě obnovila. A tak se velmi tradiční, pozapomenuté pouliční divadlo vrátilo do středu pozornosti a pro tisíce turistů opět ožila komedie dell’arte. Komedie dell’arte vznikla z fliácké nebo z atelské frašky, kterou v průběhu středověku uchovávali potulní mimové. Spadá do období zlatých časů italské renesance, tedy do 16. století. A dodnes se lidé v reji masek s chutí chvilku zastaví a podívají na některé notoricky známé scény, protože stavba tohoto představení má jiná pravidla než klasické drama. Dvěma základními charakteristikami jsou improvizace a pevně dané typy. 
Herci pracují se zápletkou, na jejímž základě improvizují dialog i jednání, a každý aktér vždy hraje stejnou postavu a ve stejném kostýmu. Herec hrál obvykle po celou svou kariéru jedinou postavu. Představení působilo spontánním dojmem, protože žádný z účinkujících si nemohl být jistý, co jeho partner vzápětí řekne či provede.
A tak jsou dnes opět vždy v únoru, týden před masopustem, v Benátkách k vidění tisíce masek. Barevné, zlaté, tradiční, moderní. Krásné, drahé, originální, nevkusné, všechny jsou úspěšným obchodním artiklem, dokonce i v létě nebo kdykoli jindy během roku. Na náměstí se hraje tradiční představení komedie dell’arte a hospody jsou zaplněny k prasknutí pulsujícími lidmi.
Tradiční kouzlo a duch karnevalu opět ožívají – identita se stírá, každý může být někým jiným. Ale společnost a její hierarchie se pozměnily, potřeba skrýt se za maskou je dnes menší. Obecně uznávaná morálka má jiné hranice a konzumní společnost víc nakupuje, než zpívá. Přesto je to příležitost setkat se a něco neobvyklého zažít.
Přijela jsem si do Benátek karneval prostudovat a trochu si čichnout k jeho atmosféře. Pracovala jsem právě na návrzích pro loutkové divadelní představení Gustava Meyrinka Muž na láhvi.
Pitoreskní, mystické i dekadentní. Příběh se odehrává během karnevalu… Podvedený bohatý manžel připraví pro společnost velmi originální atrakci – v obrovské láhvi je uzavřen člověk v kostýmu šaška. Na hrdlu láhve pak sedí strůjce celého „žertu”. Muž v láhvi gestikuluje a dělá neuvěřitelné grimasy – všichni se dobře baví. Všichni oceňují výkon muže v láhvi – jak autentické, jak dramatické, jak směšné, jak marně se snaží dostat ven, nahoru po hladkých stěnách láhve… pro hluk, hudbu a sklo nikdo křik v láhvi neslyší. Žert je doveden až do absurdního – a pro hrdinu v láhvi – definitivního konce… zdá se, že se muž vzdal a klesá do věčného spánku. Teď teprve přijíždí manželka v drahé róbě s maskou, vystupuje z kočáru, který zastavuje u obří láhve, dívá se na konec vystoupení, muži uvnitř láhve sklouzne maska z vyčerpaného obličeje a žena poznává v láhvi svého milence. To ale nemůže přiznat před mužem na láhvi a celou společností. Otáčí se zády k udušenému milenci – šaškovi a jde se bavit s ostatními maskami.
Dnešní festival v benátských ulicích však není tak krutý. Je to doba konání koncertů, divadelních představení a výstav. Celý svět se tu setkává a baví. Mimo kulturní akce jde o lehkou zábavu, veselí a utrácení peněz. Pro některé z účastníků je ale příprava na karneval životním programem. Lidé se na tuto akci připravují měsíce, někdy na svém kostýmu pracují celý rok. A pak během karnevalu chodí po ulicích, nechávají se fotografovat, platí horentní sumy za místa za oknem v kavárnách, na náměstí svatého Marka, v centru města. Je skutečně na co se dívat: historické postavy, Kleopatra rozmlouvající s čínským drakem, mnoho barevných kašpárků s rolničkami, Měsíc, Slunce, páv s roztaženým ocasem o průměru metr a půl, dvě postavy obrostlé houbami od hlavy k patě, dámy v barokních kostýmech, masky ďáblů i andělů…
Den přetéká do noci, světla se zrcadlí ve vodě, gondoly plují tiše od břehu ke břehu, někdo hraje na strunný nástroj, lidé se vytrácejí, odcházejí z koncertních sálů, potácejí se z hospod s nakřivo posazenými maskami. Vlhkost z kanálů stoupá, mlha vstupuje do města, na chviličku se hektický život v ulicích zklidní, aby se zítra dopoledne zase probudil…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 10/2007
Michaela Bartoňová