Na počátku názvoslovné rošády stáli Řekové, kteří během velké kolonizace osídlili v 8. století př. n. l. jižní pobřeží Apeninského poloostrova. Historici se domnívají, že nové zemi začali říkat Vitalia neboli „území kmene Vitalů“, podle pověstí však Řeky inspirovala postava místního vládce Itala (Italos byl potomkem Télegona a Pénelopy, tedy dítětem, které zplodil syn Odyssea a Kirké se svou nevlastní matkou, vdovou po bájném rekovi). Jak to bylo skutečně, už asi nikdo nezjistí, důležité ale je, že název Italia se používal pro území dnešní Kalábrie až někdy do poloviny 3. stol. př. n. l., než se přičiněním Římanů postupně vžil pro celý Apeninský poloostrov. V místním názvosloví ho nahradil název Bruttium, odvozený od jména kmene, jehož příslušníci žili v oblasti Kalábrijského poloostrova již před příchodem Řeků. A „kmenového“ původu je i název Kalábrie (Calabria), za nímž třeba hledat illyrské Kalabry. Ti obývali podpatek italské holínky – Salentinský poloostrov, a právě toto území bylo původní Kalábrií. Mnohem později, v dobách nadvlády Byzance, došlo k dost neobvyklé věci, k přesunu tohoto názvu na jiný region, na Bruttium. Současná Kalábrie je tedy z historického hlediska vlastně Kalábrií číslo dvě. Řecký živel sehrál významnou úlohu v počáteční fázi italských dějin, samotný jih Itálie však ovlivnil ještě silněji a na nepoměrně delší dobu. Řecký vliv tu lze vystopovat dodnes – hlavně v mentalitě obyvatel, v místních dialektech a zvycích, a třeba i v některých druzích vín. Stavebních památek z epochy rozkvětu helénských měst a osad se ale v Kalábrii mnoho nezachovalo.
Počátkem 3. stol. př. n. l. byl ještě italský jih mocensky nezávislý na Římu, ale už se často dostával do zorného pole římské politiky. Cestu do římského područí urychlila válka s Tarentem, v níž se na straně přístavního města angažoval řecký vojevůdce Pyrrhus, který po svém známém vítězství u Auscula táhnul s vojskem přes Bruttium na Sicílii a zase zpět. Po jeho odchodu uznaly zdejší kmeny i řecké kolonie na pobřeží podřízenost Věčnému městu. V Bruttiu pak pobýval závěrem svého tažení i Hannibal, jehož poslední kroky na italské půdě před odplutím zpět do Afriky vedly po přístavním molu v Krotónu. A legendární osobnost v Bruttiu do třetice – v čele svých vzbouřenců se sem uchýlil Spartakus, kterému se římský velitel Crassus marně snažil znemožnit cestu zpátky na sever tak, že nechal Bruttium odříznout vykopáním hlubokého příkopu.
Ze strategických důvodů, ale hlavně kvůli lepší hospodářské provázanosti Bruttia s centrem římské říše byla velice důležitá stavba dvou silnic. Tzv. Via Popilia vedla z Neapole po tyrhénském pobřeží do Reggia, odkud se vracela po jónském pobřeží jiná silnice zpět na sever, přes Krotón do Tarenta. Tyto antické komunikace se staly základní osnovou, na níž navázalo i budování novodobé silniční sítě.
Po zániku západořímské říše se dostala Kalábrie pod vliv Byzance a pod nadvládou Konstantinopole setrvala až do poloviny 11. století. Nepočítáme-li pirátské nájezdy Saracénů, bylo to období relativního klidu, období, jež přálo rozvoji umění a stavitelství. Vznikla řada měst a městeček, z bezpečnostních důvodů často na vrcholcích osamělých kopců, která dodnes představují charakteristický prvek kalábrijské krajiny. V nepříliš změněné podobě se dochovalo i několik kostelů postavených v byzantském slohu, z nichž o dvou se mluví jako o nejkrásnějších – o La Cattolice ve Stilu a o San Marku v Rossanu.
S byzantskými državami v Itálii skoncovali Normané pod vedením Roberta Guiscarda, jenž během 12 let, do roku 1071, dobyl celý jih Apeninského poloostrova. K němu pak byla připojena Sicílie, osvobozená od Arabů; tím vznikl významný státní útvar, tzv. Království obojí Sicílie s hlavním městem Palermem. V tehdejší Evropě neměl obdoby, neboť Normané usilovali o harmonické spojení značně různorodých prvků a tradic jihoitalské společnosti (především románských, byzantských a arabských), a to jak na poli náboženském a politickém, tak třeba i ve vědě a umění. Z této epochy pochází největší církevní stavba v Kalábrii – katedrála v Gerace.
Koncem 12. století vystřídala Normany na sicilském trůnu švábská dynastie Štaufů, kterou po necelých sto letech nahradila vláda Anjouovců na jihu poloostrova a jim znepřátelených Aragonců na Sicílii. To už ale klepala na dveře velká všeobecná krize, z jejíchž následků se Kalábrie dlouho nemohla vzpamatovat. Předpokládá se, že po morových epidemiích a hladomorech zůstala zcela vylidněna asi třetina vesnic. Kvůli poklesu cen zemědělských plodin přestaly být obdělávány obrovské rozlohy půdy, z polí a vinic se staly pastviny. S krizí hospodářskou kráčela ruku v ruce krize společenská. Téměř po celé 14. i 15. století Kalábrií otřásaly urputné boje o moc mezi feudály. Na zvyšování daní a poplatků reagoval kalábrijský venkov dlouhou sérií selských povstání, která byla vesměs byla krvavě potlačena.
V průběhu první poloviny 16. století se zdálo, že nastávají lepší časy: počet obyvatel Kalábrie se zdvojnásobil stejně jako objem výroby hedvábí, konjunkturu opět zažívalo zemědělství. Jenže ekonomický rozmach brzy skončil, k tomu se znovu vrátil mor, a navíc státní aparát ovládaný teď už Španěly začal dále zvyšovat daně. Po několika neúspěšných vzpourách se v reakci na neúnosné poměry rozšířilo zbojnictví, a to v míře do té doby nevídané. Přitom si takto nepřilepšovaly jen zkrachovalé existence – na „zboj“ chodili dokonce i níže postavení příslušníci kléru! A právě v tomto postoji živeném notnými dávkami zoufalé malomyslnosti je zřejmě třeba hledat zárodky mafiánství, i když mafie a rovněž její kalábrijská varianta N´drangheta vznikly coby organizace až mnohem později.
V 17. století se útlak vrchnosti stupňuje a bída v Kalábrii i v sousedících oblastech nabývá ještě drastičtějších podob než kdy v minulosti. Ekonomická propast mezi italským jihem a severem se začíná rychle rozevírat a toto zaostávání se v budoucnu ještě dále prohloubí. Vedle dalších povstání a vzpour vyvolá několik hospodářských a měnových krizí a jeho následky přetrvají až do současnosti. Aby problémů sužujících kraj nebylo málo, v únoru roku 1783 se otřese země a jižní Kalábrie zůstane ležet v troskách – je pobořeno město Reggio di Calabria a spolu s ním na tři stovky vesnic. Silné zemětřesení pak udeří znovu v roce 1908 a znovu na jihu. Tentokrát srovná se zemí vedle Reggia i blízkou sicilskou Messinu. Neštěstí přišlo v době, kdy se Kalábrie ještě vzpamatovávala z velké zemědělské krize, jež zachvátila Itálii v 80. letech a kterou vyvolala pochybná ochranářská celní politika vlády. V konečném důsledku krize přinutila více než půl milionu Kalábrijců k vystěhování do Ameriky.
Na mnoho Kalábrijců, převážně nemajetných rolníků, později čekal ještě jeden exodus, a sice v 60. letech minulého století, v časech tzv. italského hospodářského zázraku. Statisíce jich přesídlily do průmyslových center na severu, což zprvu přispělo k ještě většímu zaostávání nejchudšího italského kraje. Situace se začala zvolna měnit k lepšímu teprve od poloviny 70. let, kdy byla dokončena dálnice do Reggia a kdy byly realizovány programy zaměřené na zlepšení sociální situace či sídelní infrastruktury. A kdy se také Kalábrie začala více orientovat na turistický ruch, který je ve výhledu do budoucna její velkou nadějí.
Další informace o Řecku naleznet zde: http://www.sopka.cz
Pavel Šust