Pod souhrnným názvem Musei Capitolini neboli Kapitolská muzea si obvykle představíme dvě protilehlé, téměř symetricky shodné budovy na náměstí Campidoglio nad západním koncem Fora Romana, ale skutečnost je poněkud složitější. A nadto si občas nejsme docela jisti ani co do obsahu sbírek a jejich uspořádání.
Své jméno muzea odvozují od polohy na památném Kapitolském pahorku – Mons Capitolinus – představujícím kdysi ideové a mocenské centrum římského státu. Už v době legendárního Romula a jeho následovníků zde stával první a nejvýznamnější římský chrám zasvěcený Jovovi (Jupiterovi), Junoně a Minervě. Po rozpadu římské říše a středověkém úpadku města však vrchol pahorku připomínal spíše chaotický shluk nevábných staveb kolem tržiště, kde jedinou stavbou, vykazující jistou vznešenost, byla jen radnice, zadním traktem vrostlá do hmoty někdejšího Tabularia. Její průčelí směřovalo od zřícenin fóra na opačnou stranu – jako by i sama budova chtěla vyjádřit odpor křesťanské společnosti k pohanské minulosti města a k Foru Romanu zejména.
Tak tomu bylo až do 15. stol. a na kráse místu nepřidalo ani vyplenění Říma lancknechty císaře Karla V. roku 1527; slavný Kapitol byl tehdy v troskách. Nicméně byla to právě císařova návštěva o devět let později, tentokrát v míru a s plnou parádou, která přiměla papeže Pavla III. k urychlenému přetvoření Kapitolu ve shodě s jeho významem. Projektem byl pověřen Michelangelo, jehož představa pohledově působivého prostranství, přístupného z města monumentálním schodištěm a obklopeného výtvarně ušlechtilými budovami, určovala pak veškeré další stavby a úpravy náměstí až do konce 17. stol. a vlastně až do moderní doby, kdy byla teprve v roce 1940 provedena dlažba podle původního Michelangelova projektu.
Práce začaly v roce 1536. Zchátralou gotickou radnici Michelangelo přestavěl do podoby dnešního Paláce senátorů s hodinovou věží a dvouramenným schodištěm v průčelí a energicky se pustil do stavby dalších budov, lemujících z obou stran náměstí před palácem. Nebyl to lehký úkol – prostor, který měl k dispozici, měl lichoběžníkový půdorys a prostranství se lehce svažovalo ke straně, ale poradil si s ním velmi obratně, když sbíhavosti stran využil k posílení perspektivního efektu. O více než 100 let tak předznamenal rafinované hříčky barokní architektury, jak je známe zejména z projektů G. L. Berniniho. Rušivý sklon terénu Michelangelo opticky potlačil vkomponováním několika nenápadných nízkých stupňů a dynamicky působícím vzorcem dlažby, do jejíhož středu umístil podstavec pro antickou jezdeckou sochu Marka Aurelia. Čtvrtou stranu takto vymezeného náměstí ponechal volnou pro monumentální schodiště korunované dvěma sousošími (po jeho smrti sem byly umístěny kopie antických sousoší Dioskúrů s koňmi).
Michelangelo sám stihl realizovat jen nepatrnou část svého projektu; kromě úprav staré radnice a zmíněného podstavce byl ještě při zahájení stavby monumentálního schodiště a přestavby prvního ze zmíněných paláců, tzv. Paláce konzervátorů. I ten, při pohledu od schodiště na pravé straně, tu stál už dříve. Ve 14. stol. ho dal pro úřad radních (conservatori) postavit Mikuláš V. a Michelangelo k němu připojil především průčelí, které pak v roce 1586 dokončil Giacomo della Porta.
Základní kámen k protilehlému Novému paláci (Palazzo Nuovo) byl položen teprve v roce 1603. O respektu k Michelangelově koncepci svědčí, že Girolamo Rainaldi i jeho syn a nástupce Carlo, kteří stavbu vedli, se přísně drželi původního projektu, přestože zatím stavěli budovu bez konkrétního využití a hlavním důvodem k její…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Řím