Domy by se měly stavět především tak, aby vydržely hurikány. Alespoň v Karibiku by to měla být zásada číslo jedna. Vše ostatní už je čistě otázka osobních potřeb, pohodlí a vkusu.
Nizozemci například brzy zjistili, že tradiční severoevropský model domu je třeba uzpůsobit slunečnímu žáru. Jak jen to bylo možné, stavěli své domy tak, aby jimi jako klimatizace procházely chladivé pasáty. Ložnice byly orientovány vždy směrem na východ a kuchyně, zdroj silných pachů, na západ.
Architektura patří mezi nejvýraznější stopy, které po sobě Nizozemci v Karibiku zanechali. Nikde jinde na světě nenajdete tolik skvělých ukázek holandské koloniální výstavby 17. a 18. století. První stavby byly ještě přesnými replikami svých amsterodamských předchůdců, ale brzy se již přidaly karibské vlivy s typickými okenicemi a ozdobnými dřevořezbami.
Nizozemci podlehli i nepsanému karibskému kódu pestrých barev. Na Curaçau mají své vlastní vysvětlení. Traduje se, že zdejší guvernér vydal nařízení, aby všechny původně bílé domy byly natřeny pestrými barvami, neboť ostrá bílá spolu se silným slunečním jasem škodí jeho očím, a potažmo tak i očím všech obyvatel. Po jeho smrti se zjistilo, že spolu se svým očním lékařem vlastnil v Holandsku firmu na barvy, které se na ostrov dovážely. Ať už to bylo jakkoliv, každopádně přispěl k jedinečné a barvité tváři ostrova.
Protože na ostrově bylo málo stavebního materiálu, začaly se používat také korálové bloky a mořský písek. To mělo později na stavby zhoubný vliv. Mořská sůl, skrytá celé roky pod povrchem, začala vystupovat a doslova užírat stavby zevnitř. Místní tento jev nazvali „rakovina zdí“. Dnes je podle studie vládní kanceláře pro historické památky jen ve Willemstadu na 750 domů, které vyžadují kompletní rekonstrukci.
Osobitým rysem karibského stavebního stylu jsou ozdobné řezbářské práce. Při procházce malými uličkami stačí zvednout oči, a ty se hned zapletou do labyrintu dřevořezeb zdobících střechy, balkony i průčelí domů. Oblíbenými náměty na průčelích jsou například srdce, měsíc či slunce, zatímco „vedlejšími“ motivy opakujícími se po celé délce domu jsou obvykle lastury a nejrůznější kudrlinky. Některé vzory jsou velmi komplikované a ukazují na nesmírnou zručnost řezbářů. Jak honosným stavbám, tak prostým dřevěným domům dodávají dřevořezby nevtíravou eleganci a lehkost.
Natírání pestrými barvami je dalším znakem karibského stavitelství, v žádném případě to však není železné pravidlo. Každý ostrov má svou „barevnou míru“ a některé jsou více než umírněné. Na takové Sabě se prostě pestré barvy nepoužívají. Natřít svůj dům ostrou žlutou či karibskou modří by bylo téměř tak nepatřičné, jako ukázat se v kostele v bikinách. Jediné přijatelné barvy jsou tu bílá pro zdi, zelená pro dveře a okenice a červená pro střechy. Tak to na Sabě bylo, je a zřejmě i bude. Nutno říct, že i tato monotónnost má své kouzlo.
Jak se lidská obydlí přizpůsobují potřebám svých obyvatel, ukazují například chattel houses, které se dříve stavěly na Barbadosu. Šlo v podstatě o pohyblivou nemovitost, dřevěný dům spočívající na dočasných kamenných základech, který se stavěl tak, aby jej bylo možno kdykoliv rozebrat, přemístit z jednoho místa na druhé a opět složit. Historikové se shodují v tom, že tyto domy se objevily jako reakce na události související se zrušením otroctví. Bývalí otroci totiž opouštěli staré přístřešky, umístěné obvykle v těsné blízkosti plantážnických sídel, a stěhovali se do pronajatých příbytků na okraji plantáží. Odtud ale mohli být kdykoliv vystěhováni, k čemuž také často docházelo i z velice malicherných důvodů. Jejich domovy se tak musely stát chattel, tedy „mobilními“. Tento stavební styl se na Barbadosu brzy rozšířil a používali jej nejen osvobození černoši, ale i chudí obyvatelé měst. Dnes se staví už jen ve skanzenové podobě v muzeích a turistických objektech. A protože chattel domy nesplňovaly jednu z hlavních podmínek karibského stavebnictví – nebyly stavěny tak, aby vydržely hurikány, těch původních zbylo jen pár, roztroušených po barbadoském venkově.