Na nejvyšším návrší v Chlumci nad Cidlinou stojí zámek, který se nedá přehlédnout nejen kvůli své poloze, ale také vzhledu. Jedna z nejzajímavějších barokních staveb u nás dostala jméno Karlova Koruna.
Karlovu Korunu čeká vbrzku významné jubileum – za dva roky uplyne 300 let od dokončení zámku. Slavit by se mohlo ale už i letos, kdy je to 300 let od zahájení stavby. Vybudovat nové reprezentační sídlo vyjadřující postavení rodu se rozhodl hrabě František Ferdinand Kinský a pro realizaci svého záměru si vybral dvě nepřehlédnutelné osobnosti své doby – architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela a stavitele Františka Maxmiliána Kaňku. Santini vyšel ze svého kompozičního schématu paprsčité centrály, které už několikrát použil u sakrálních staveb a zde ho aplikoval na stavbu světskou. Když si porovnáte půdorysy Karlovy Koruny a třeba kaple sv. Anny v Panenských Břežanech, je navzdory zcela rozdílné velikosti obou staveb jejich podobnost zjevná. Zámek má dvoupatrové střední válcové jádro, k němuž jsou připojena na koso tři jednopatrová křídla čtvercového půdorysu. Na severní vchodové straně je do úhlového prostoru mezi křídly vložena příčná vstupní hala a otevřené schodiště vedoucí přímo do hlavního sálu v prvním patře. Centrální kompozici zámku podtrhuje jeho zasazení do krajiny, původně zdůrazněné třemi alejemi vedoucími ke třem branám zámeckého parku.
V každém podlaží je shodně po deseti místnostech – centrální kruhový sál (v přízemí Sloupový, v patře Mramorový) a po třech pokojích v každém ze tří křídel. V přízemních je instalována zámecká expozice, prostory v patře se využívají k různým akcím. Současná interiérová expozice je zaměřená na historii chlumecké větve Kinských, životní osudy některých jejích členů, ale také trochu na koně. Nesmíme zapomínat, že koně k Chlumci patřili vlastně odjakživa. Mobiliář se po navrácení zámku Václavu Norbertovi Kinskému shledával po různých dalších památkových objektech, něco se našlo v Ratibořicích, něco v Zákupech či na Kozlu, to, co se po roce 1948 ocitlo v různých JZD a na dalších podobných místech, nenávratně zmizelo. I proto je expozice doplněna předměty ze soukromých sbírek rodiny Kinský dal Borgo, jak zní celé jméno současných majitelů. Pojďme jen letmo nahlédnout dovnitř!
V první trojici místností se dozvíte vše podstatné z historie, tedy i to, že čerstvě dokončený zámek poctil v roce 1723 svou návštěvou císař Karel VI., na jehož počest nese zámeček dodnes jméno Karlova Koruna, nebo jak to doopravdy bylo s těmi slavnými „sedláky u Chlumce“. Uvidíte nábytek vrácený ze Zákup a z Kozla, ale největší kuriozitou je poznámka, kterou si udělal Oktavián Kinský tužkou na zadní stranu dvířek sloupových hodin, totiž že 30. května 1886 bylo silné krupobití, které zničilo celou úrodu.
S Oktaviánem se vzápětí setkáme znovu v druhé trojici pokojů. Prvním z nich je Jezdecký – a tady nemůže chybět vyprávění o tom, jak Oktavián Kinský nechal připustit klisnu Themby a narodil se Caesar, zakladatel chovu chlumeckých plaváků a isabel, označovaných jako koně Kinských. Takže tady ještě rychlý pohled na pánské sedlo z doby 1. sv. války, v kterém jezdil Zdenko Kinský, a pak už do hudebního salonku. Hudba a koně se určitě nevylučují – a tak výzdobu pokoje tvoří obrazy koní. Názorně zde uvidíte rozdíl mezi isabelou neboli palominem a plavákem – isabela má žíně bílé, zatímco plavák černé a navíc k tomu ještě černé „podkolenky“. A v následující pánské ložnici se připomene další charakteristický rys Chlumce – parforsní hony, jejichž tradice se v současnosti obnovuje v Memoriálu Oktaviána Kinského.
Třetí trojice sálů začíná pánskou pracovnou s nepřehlédnutelným obrovským obrazem, který zachycuje Zdenka Kinského, Oktaviánova synovce, který panství zdědil, protože jeho strýc zemřel bezdětný, s jeho šesti dcerami – jak jinak než v sedle. Obraz je dílem Františka Reichmanna, který působil nejprve u Kinských v Chlumci, pak u hraběte Thuna na zámku Kačina a nakonec přesídlil do Slatiňan, kde se stal osobním malířem knížete Auersperga. Jeho životopis zdá se naznačovat, že koně zřejmě uměl, leč Zdenko Kinský si to nemyslel. Prý jsou namalováni špatně, ten poslední začíná skákat brzy a překážku by vůbec nepřeskočil. Výsledek? Kinský odmítl zaplatit, Reichmann obraz nedokončil, a aby ho znehodnotil, udělal do něj díru – v obraze zůstala dodnes…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Východní Čechy