Země katarů

Svět středověké západní Evropy. Svět katolické církve, kterou začíná ohrožovat myšlenkový mor, šířící se z východu. Roku 1022 je v Orleansu upáleno pro kacířství deset kanovníků a epidemie je na čas utlumena. V roce 1096 posvěcuje papež Urban II. základní kámen nové katedrály ve městě Carcassonne, která se má stát baštou katolické církve proti rozrůstajícímu se kacířství. To ale nakonec přece jen vypukne v plné síle a právě Carcassonne bude svými mohutnými hradbami chránit „dokonalé“ či „dobré lidi“, jak se kataři sami ve své době označovali.

Opevněné město Carcassonne, spolu s dalšími hrady jako Termes, Puilaurens ci Peyrepertuse, už dlouhá léta střeží území, o něž se přou aragonští a francouzští monarchové a která oddělují svérázný Languedoc od držav Petra II. Aragonského. Jejich pánové, okcitánští šlechtici, připravují francouzskému králi Filipu Augustovi nejednu bezesnou noc. V Languedocu, langue d´oc, v zemi jazyka okcitánského, prozpěvují trubadúři své lehkomyslné písně, oslavují krásu žen a pobízejí je k vášni mimo pouto manželské. Učené rozpravy o dvorské lásce se střídají s důvtipnými hrami a zdejší panstvo i obyčejní lidé tu jedním dechem přijímají jak ctnostné katary, tak požitkářské trubadúry. Tento kraj se jen nerad podřizuje vládcům a pramálo věří zkaženým duchovním. Zde zažívá hnutí katarů svůj zlatý věk a za jeho myšlenky se po několik generací postaví i řada významných šlechtickych rodů. V některých částech Okcitánie, jako například v Lauragis, si celé klany v poklidu vybírají mezi katolickou církví a novým vyznáním. To však pouze do té doby, než se nad sladkým Languedocem strhne ničivá bouře, která po sobě zanechá beznadějnou spoušť: spálená města a vesnice, zdupaná pole a vinohrady, dobyté nedobytné hrady a tisíce mrtvých. Ani dvorská láska, ani katarové se nedožijí 14. století. V dalekém Římě totiž roku 1198 usedl na papežský stolec energický Inocenc III., který v den svého pomazání kázal v duchu Jeremiášova verše: „Hle, ustanovuji tě dnešního dne nad národy a nad královstvími, abys plenil a kazil a hubil a bořil, abys stavěl a vštěpoval.“ (Jr 1, 10)

Inocenc III. musí čelit řadě závažných problémů, ale nejvíce jej pálí kacířství. Zdá se, že jím  onemocněla celá Evropa, a snad nejhorší je to v Languedocu. Tam se s těmi neznabohy přítelíčkují i místní pánové a někteří své manželky dokonce posílají do katarských klášterů. Papežovým legátům se tu vysmívají, kostely zejí prázdnotou a na náměstích kážou „dokonalí“. Ani malá armáda žebravých kazatelů, která má svým příkladem a učenými disputacemi přemoci ctnostné katary na vlastní půdě, nedokáže přesvědčit obyvatelstvo o čistotě církve. A tak dojde na slova rozezleného Dominika: „Kde neplatí požehnání, platí hůl.“

Filip August se sám nechce vrhat do vosího hnízda, k válce však svolení dává. Roku 1208 vyhlašuje papež křížové tažení – 40 dní služby a za to odpuštění hříchů, zproštění dluhů vůči lichvářům a možnost obohatit se na dobytých územích.

Na jih se začínají hrnout zisku a boje chtiví baroni a námezdní žoldáci. Před nimi stojí nezkrotná města jako Toulouse, Foix, Carcassonne, Narbonne či Béziers a v nich jejich kacířští pánové. Tak hrdí, že nejsou schopni se dohodnout, ani když jim hrozí společné nebezpečí.

Kdo však jsou oni kataři, kvůli nimž se strhne takové běsnění a jejichž jméno nelze přehlédnout při putování Languedocem ani dnes? Le Pays Cathare, stojí psáno bílým písmem na velkých hnědých tabulích podél cest. Země katarů. Ať člověk chce nebo nechce, příběh dávných kacířů mu je neustále v patách.

„Tito kacíři neváhají sami sebe nazývat Kataros, což znamená Čistí,“ čteme v záznamech německého kanovníka z 2. poloviny 12. stol. To už v Languedocu kataři zakořenili, a protože se jejich hnutí rozmohlo zvláště v okolí města Albi, říká se jim také albigenští. Stejně jako křesťanští dualisté věří ve stvoření Dobra, tedy Boží, a stvoření Zla, tedy Ďáblovo. Katolická církev je pro ně Církví vlků a šelmou popis…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Jižní Francie