Podíváme-li se na mapu oblasti Languedoc-Roussillon, zjistíme, že hranice pěstování vinné révy se téměř kryjí s hranicemi celé oblasti. S výjimkou nejvyšších kopců Pyrenejí jsme tu skoro všude na dohled od rozsáhlých vinohradů. A to i těsně u moře a slaných jezer, rozesetých tady podél mořských břehů. Zdejší vinice o rozloze více než 300 000 ha dávají skoro polovinu vína produkovaného ve Francii, až 20 % vín AOC a 70 % vin de pays…
Stejně jako jazykově a historicky, i gastronomicky je Languedoc-Rousillon směsí dvou příbuzných, ale přece jen rozdílných vlivů. Languedoc na severu regionu je okcitánský, chcete-li více provensálský s olivami a olivovým olejem, rybí polévkou, ústřicemi, plody moře, ale i lanýži a hřiby, zatímco jižní část blíže ke hranicím se Španělskem je katalánská s typickou paellou a slavnou katalánskou česnekovou polévkou l´aigo bouillido, a ovšem šneky cagaraoulas, s mandlemi a ančovičkami…
Rok 1969 byl zvláštní. Pražské jaro už sice dávno udusily tanky „spřátelených armád“, normalizace byla za dveřmi, ale až do října nebyl velký problém dostat výjezdní doložku na Západ. Mezinárodní filmový festival v Cannes se jako vždy konal v květnu, a tak byly na jeho 22. ročník nejen vyslány do soutěže Farářův konec Evalda Schorma a Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného, ale festivalu se směla zúčastnit také řada lidí od tisku. Byla jsem mezi nimi i já za měsíčník Film a doba. Poprvé jsem vyjela na festival, který je dodnes snem každého novináře…
Nejoblíbenější a největší cestovatelský portál TripAdvisor loni zveřejnil pětici nejúžasnějších mostů světa. První místo v hlasování editorů získal dálniční most poblíž jihofrancouzského městečka Millau, otevřený na konci roku 2004. Hodnotitele okouzlil víc než slavný Tower Bridge v Londýně i třetí Karlův most v Praze…
Čas vinobraní už dávno skončil a teplý podzim se pomalu snáší na kraj Languedoc. Babí léto je zde nezvykle dlouhé a mnohdy končí až v předvánočním čase, kdy ocasaté hvězdy a neonoví sobi ozdobí palmy na písčitých plážích. Tato varianta našich vánočních stromečků však působí jaksi nepatřičně. Languedoc, to však nejsou jen pláže a nížiny kolem pobřeží, ale také skalnaté vnitrozemí s rozlehlými náhorními plošinami, hlubokými údolími, skrytými soutěskami, s lesy a pastvinami a také s kouzelnými kamennými vesničkami, které jako by přímo vyrůstaly z mateřských hor. Působí jako přirozená součást zdejšího krasu, stejně jako jeho bílé skály, stromy a řeky v jejich okolí…
Jižně od Centrálního masivu leží svérázná turistická oblast, která láká stále větší počet návštěvníků nejen bohatstvím svých přírodních krás, ale i čistým ovzduším a řekami. Na mapách ji najdeme pod označením Causses, což je vlastně obecný název pro rozsáhlé náhorní krasové plošiny s velmi strmými okraji. Původně zde byly souvislé vápencové tabule, které až postupem času řeky Tarn, Jonte a Dourbie „rozřezaly“ svými divokými kaňony na menší části, a vznikly tak čtyři hlavní plošiny – Méjean, Noir, Larzac a Sauveterre…
Paul Cézanne zemřel tak, jak si přál: se štětcem v ruce a navíc pod pověstnou tisícimetrovou vápencovou horou Sainte-Victoire, jež mu učarovala. Tolikrát se pokoušel zmocnit se jí, poprvé někdy v roce 1870, naposledy se za svým osudovým motivem vydal v říjnu 1906, zastihla ho ale bouřka a výsledkem prochlazení byl těžký zápal plic, jemuž 22. října podlehl…
Významný geograf 19. století Paul Vidal de la Blache jednou řekl: „Kdybych měl Francii popsat jedním slovem, byla by to různorodost.“ Stejná slova bychom však mohli bez nejmenších pochyb použít i pro jeden z nejkouzelnějších francouzských regionů, známý jako Provence…
Nejstarší římská zpevněná cesta v Galii spojovala kdysi hlavní město říše Řím s její nejvzdálenější součástí na Pyrenejském poloostrově, španělským Cádizem. Je až neuvěřitelné, že římské cesty, předchůdkyně dnešní evropské dálniční sítě, měřily přes 100 tisíc kilometrů, trvalo je ale postavit osm století! Languedocem-Roussillonem procházela Via Domitia v průměru 20 km od moře. Její trasu dnes kopíruje státní silnice N9. Zbytky někdejší hlavní vojenské a obchodní tepny jsou tady k vidění na mnoha místech. Překvapivá je jejich podoba s některými dnešními staršími okreskami, které jsou dlážděny většími kostkami, s příkopy po obou stranách. Vydat se ze severu na jih Languedocu-Roussillonu po stopách antické Via Domitia je dobrou metodou, jak obdivovat krajinu a poznávat pamětihodnosti. Z jejich nepřeberného množství jsem namátkou vybral několik nejzajímavějších…
Parfémy znala už starověká Mezopotámie a Egypt. V Evropě se za první moderní parfém s obsahem silic a alkoholu považuje tzv. uherská voda, kterou v roce 1370 připravil dvorní alchymista uherské královny Alžběty. Voňavkářskou velmocí se ale stala Francie. A zatímco v Paříži se soustředil obchod s vůněmi, jihofrancouzské městečko Grasse získalo postavení metropole jejich produkce…
Jedenácté a dvanácté století představovalo pro jih dnešní Francie období relativního klidu, v němž se mohla rozvíjet a vzkvétat okcitánská kultura – svět trubadúrů a dvorské lásky. Území patřící pod svrchovanost hrabat z Toulouse tehdy nezahrnovalo jen sever dnešního kraje Languedoc-Roussilon, ale sahalo až ke břehům Rhôny a na severu až za řeku Lot. Právě touto oblastí procházely dvě ze čtyř hlavních tras poutníků ke hrobu svatého Jakuba do Santiaga de Compostela…
Okr je historicky zřejmě nejstarší přírodní barvivo. Najdete ho na dvacet tisíc let starých jeskynních malbách, ale také na obrazech Michelangela a Leonarda. V Evropě se dodnes těží už jen na jihu Francie. Jeho přítomnost v půdě tam vytváří tak úchvatnou a barevně různorodou krajinu, že může směle konkurovat i mnohem slavnějším lokalitám amerického středozápadu..
Je to tak snadné! Stačí pláž, moře, zájem turistů a další riviéra je na světě. Když se jí vymyslí do názvu ještě nějaký ten neotřelý přívlastek, tím lépe. Ta původní a jediná Riviéra ale žádná epiteta nepotřebuje. Táhne se podél Ligurského moře, rozdělena mezi Itálii a Francii. Její francouzská část je známa též jako Côte d´Azur – Azurové pobřeží…
Svět středověké západní Evropy. Svět katolické církve, kterou začíná ohrožovat myšlenkový mor, šířící se z východu. Roku 1022 je v Orleansu upáleno pro kacířství deset kanovníků a epidemie je na čas utlumena. V roce 1096 posvěcuje papež Urban II. základní kámen nové katedrály ve městě Carcassonne, která se má stát baštou katolické církve proti rozrůstajícímu se kacířství. To ale nakonec přece jen vypukne v plné síle a právě Carcassonne bude svými mohutnými hradbami chránit „dokonalé“ či „dobré lidi“, jak se kataři sami ve své době označovali…
V létě vyprahlé, leč půvabné a přívětivé město Nîmes na severu kraje Languedoc-Roussillon se proslavilo po celém světě tím, co se někdy v jazykových kurzech uvádí na dokreslení zajímavého původu některých názvů. Když v roce 1850 ušil v San Francisku rakouský krejčí Levi Strauss první kalhoty z modré hrubé látky, do té doby obvykle používané jen na lodní plachty, začalo se jim říkat džíny a oné látce denim. Jak to souvisí s Nîmes? Vědělo se, že se látka dováží do Ameriky z přístavu Gênes (italský Janov, vyslovovalo se „džín“) a že se vyrábí a prodává v Nîmes (francouzsky de Nîmes – vyslov „denim“)…
Když jsem kdysi poprvé trávil prázdniny u svých francouzských příbuzných v Paříži a začalo se mluvit o Le Midi, jako by všichni najednou zjihli a začali vychvalovat onen podbřišek Francie, ten bájný, vysněný a zaslíbený konec francouzského jihu, ohýbající se jako půlměsíc kolem severozápadního okraje Středozemního moře…
