Zátoka Kalamitsi na jihovýchodě poloostrova Sithonie v Chalkidiki je obklopena vysokými skalami, které na okrajích sestupují do moře. Jejich srázné svahy objímají širokou náručí pláž s bílým pískem a v pozdním odpoledni na ni vrhají ostré stíny. Večery jsou tady teplé a tak tiché, že je slyšet až do pokoje šplouchání vln a skřípání písku pod nohama těch, jimž se ještě nechce spát. Temné noci jsou plné hvězd a kdesi daleko nad černou mořskou hladinou blikají světýlka rybářských lodí. Ospalý ranní rozbřesk zcela probudí oživení kolem vracejících se rybářů. Záhy už všichni starousedlíci – je jich šest, i rekreanti – bývá jich kolem stovky, vědí, jaký byl této noci úlovek. V poledne nebo večer jej mají skoro všichni na talíři. Dopoledne, ještě než nastane vražedné vedro, je vhodné k malému výletu do okolních skal. Horský borový les voní pryskyřicí a drnčí šíleným orchestrem cikád. Ve stinném zákoutí jsou myrtové křoviny pokryty hvězdičkovými kvítky a cestou do kopce bezděky utrhnete pár bobkových listů z vavřínového mlází. Nakonec na chvíli posedíte na skalní vyhlídce nad pláží, odkud je vidět celá Kalamitsi. V dálce nad mořským horizontem se zvedá dlouhá, temná skalní vlna sousedního poloostrova Athos. Jeho nejvyšší hora Agios Oros s obláčkem nad vrcholem jako by se dotýkala nebes.
Jaký je tu božský klid, napadne snad každého, ať tu strávil pár dnů nebo týdnů. A záhy člověk zjistí, že je tu i božská příroda, koupání a jídlo. Že je to místo, které řečtí bohové ještě neopustili a vy s nimi můžete tento pohanský ráj sdílet. Jste na chvíli součástí této zátoky, kde čas plyne pomalu v pravidelném rytmu přímořského času
Kdysi býval v Kalamitsi kemp Ilias, kam začali jezdit Češi v dobách nedávno minulých. Dnes jediný místní hotel využívají skoro všichni letní hosté, jeho kapacita je však omezená, a tím do jisté míry i limituje počet zdejších rekreantů.
Zátoka Kalamitsi, jeden z posledních rekreačních rájů Řecka, není pro masovou rekreaci, ale je ideálním místem pro ty, kdo mají vysoké nároky na krásnou, čistou přírodu a menší nároky na technické vymoženosti civilizace.
Do každého ráje je cesta dlouhá. I do toho řeckého v Kalamitsi. Nepřistávají tady letadla ani velké lodě, ale až sem, do zátoky, vede pěkná silnice ze Soluně. Ti, kdož si netroufnou na dlouhou cestou vlastním autem, mohou využít patrně jediný, přímý český autobusový spoj. Za čtyřiadvacet hodin jste z Prahy na místě, které ještě obývají řečtí pohanští bohové.