Řecko

Řecko si tradičně spojujeme s mořem a antickými památkami. Z hor si většinou vzpomeneme jen na Olymp, informace o tom, že v Řecku mají také jezera, nás upřímně překvapí a na doporučení navštívit i severní část země hledíme se značnou nedůvěrou. Je to škoda – sami a dobrovolně se ochuzujeme o jednu z nejzajímavějších řeckých tváří…

Jídlo je v Řecku, stejně jako mnohde jinde ve Středomoří společenskou událostí. Tvoří pozadí prakticky všech společenských setkání, ať již se odehrávají v oblíbené taverně, nebo doma v rodinném kruhu. Dnešní řecká kuchyně se vyznačuje jednoduchostí, ale zároveň i velkou pestrostí, což je dáno polohou Řecka – u Středozemního moře, na hranici Evropy a Blízkého východu…

Jónské ostrovy u západního pobřeží Řecka byly připojené k řeckému státu teprve v roce 1864. Díky své minulosti jsou dodnes tak trochu „jiným Řeckem“. Platí to i pro nejsevernější z nich, Korfu neboli Krkýru, který je velký ani ne 600 km2, avšak natolik krásný a rozmanitý, že si zaslouží při plánování řecké cesty přinejmenším poctivou zastávku, pokud se už rovnou nestane hlavním cílem výpravy…

Zátoka Kalamitsi na jihovýchodě poloostrova Sithonie v Chalkidiki je obklopena vysokými skalami, které na okrajích sestupují do moře. Jejich srázné svahy objímají širokou náručí pláž s bílým pískem a v pozdním odpoledni na ni vrhají ostré stíny. Večery jsou tady teplé a tak tiché, že je slyšet až do pokoje šplouchání vln a skřípání písku pod nohama těch, jimž se ještě nechce spát…

Ostrov Ios, jenž leží na půli cesty mezi ostrovy Santorini a Naxos, byl na sklonku minulého století považován za jakýsi enfant terrible kykladské oblasti a někdy i celého Řecka. Během letních měsíců zde totiž rok co rok probíhal prakticky nepřetržitý flám, který si přijížděli užít mladí lidé z celého světa. Alkohol tady tekl proudem, přespávalo se volně na plážích a ty potom vypadaly natolik žalostně, že běžní turisté a rekreanti se začali Iosu vyhýbat velkým obloukem…

Snad každý by si občas přál nahlédnout do budoucnosti, poodhalit roušku času, zjistit, co ho čeká, jak se zařídit, co udělat. Tahle zvědavost je stejně stará jako lidstvo samo. Antiku můžeme bez přehánění označit za zlatý věk věštění. Prakticky současně se vznikem řeckých městských států vznikala také organizovaná centra věštění – věštírny. Způsoby věštění byly různé, ale většinou o nich máme jen rámcovou představu. Nemůže za to jen dlouhý časový úsek, který nás od činnosti věštíren dělí…

Mykény jako centrum, které dalo jméno celé jedné kulturní epoše; Mykény jako místo spojené s desítkami bájí a legend; Mykény účastnící se trójské války; Mykény jako naleziště zlatého pokladu; Mykény jako krátká, leč navýsost úspěšná zastávka geniálního Heinricha Schliemanna – možností, jak začít psát o Mykénách, je nepřeberně. A tak to zkusím úplně jinak…

Co se týká vulkanismu v Řecku, mohlo by se zdát, že bůh ohně Héfaistos na rodnou hroudu zanevřel, svou živnost tam ukončil a přestěhoval se do sousední Itálie, kde coby Vulcanus dodnes pracuje v kovárně pod Etnou. Tohle přirovnání s kulhavým bohem ale samo trochu kulhá – vhodnější by asi bylo hovořit o pozastaveném podnikání, protože oheň v řeckém podzemí nikdy úplně nevyhasnul a v budoucnu se zase znovu pořádně rozhoří…

Soutěže hudební, atletické, jezdecké i lodní již proběhly a znají své letošní vítěze. Všichni jsou teď zde, u hlavní městské brány v Kerameiku, a řadí se do slavnostního průvodu. V čele půjdou hráči na kithary a píšťaly, s nimi nejváženější Atéňané ve vojenském oblečení, na koních, na vozech i pěšky, dále majestátní starci v bílých rouchách s olivovými ratolestmi, nejkrásnější dívky, na hlavách košíky s obětním nářadím, a spanilí jinoši s nářadím výstavním…

Aniž by brali zřetel na svou jedinečnou mytologii, dnešní Řekové tvrdí, že Zemi stvořil Bůh, a dokonce vědí, jakým způsobem to provedl. Prý prosíval půdu sítem a pak chodil a rozhazoval kolem sebe úrodnou prsť. Když skončil, vysypal kamení, které se v sítu zachytilo, no a právě z té hromady vzniklo Řecko…

Zátoka Kalamitsi na jihovýchodě poloostrova Sithonie v Chalkidiki je obklopena vysokými skalami, které na okrajích sestupují do moře. Jejich srázné svahy objímají širokou náručí pláž s bílým pískem a v pozdním odpoledni na ni vrhají ostré stíny. Večery jsou tady teplé a tak tiché, že je slyšet až do pokoje šplouchání vln a skřípání písku pod nohama těch, jimž se ještě nechce spát…

Krásná Britomartis prchá před krétským králem Minosem, který se do ní zamiloval. V zoufalství se vrhá do moře, kde však uvízne v sítích rybářů z Aeginy, kteří ji dopraví na svůj ostrov. Znovu se ale dává na útěk před jedním z nich, jehož okouzlila svou spanilostí. Když se dostane na vrchol hustě zarostlého vysokého kopce, náhle se ztratí z dohledu. Dostává jméno Aphaia, což znamená Zmizelá, a lidé ji uctívají jako místní bohyni. Na místě, kde byla spatřena naposledy, dnes stojí stejnojmenný chrám…

ravoslaví je bezpochyby jedním z charakteristických znaků Řecka. I v dnešní moderní době hraje významnou roli v kultuře země, i když již poněkud jinak, než tomu bylo v dobách dřívějších. Zanechalo nám velké množství kulturních památek a významnou měrou se také podílí na osobité atmosféře země…

Když nás dnes píchne tady nebo jinde, odebereme se k lékaři a nad samozřejmostí takového činu vůbec nepřemýšlíme. Ve starověkém Řecku tomu vlastně v principu nebylo jinak, ale přece jen to bylo trochu méně jednoduché. Samozřejmě, že bylo nejprve třeba poprosit o pomoc správného boha…

Soluň, centrum řecké Makedonie a druhé největší město celého Řecka, má pro nás zvláštní přitažlivost. Snad každý si ze školy pamatuje, že právě odtud přišli v roce 863 na Moravu křesťanští misionáři Konstantin (Cyril) a Metoděj, vyslaní byzantským císařem Michaelem III. na žádost knížete Rostislava. Už méně si pamatujeme podrobnější údaje o jejich výpravě, které se v lecčem odlišují od jednoduché legendy, že k nám soluňští bratři přinesli křesťanství…

Jedinečná krajina Českého Středohoří s typickými kopci sopečného původu, rozetnutá ve dví hlubokým údolím Labe, vždy lákala malíře, romantické básníky i turisty; byla ale poměrně obtížně dostupná. Situace se začala rychle měnit v druhé polovině devatenáctého století. Nejprve byly vybudovány hlavní železniční tratě podél obou břehů Labe, z nich později odbočky do samé blízkosti hor, strmě se zvedajících nad řekou i daleko od ní. Tak vznikly nejkrásnější severočeské lokálky, směle konkurující podobným tratím v horských oblastech Krušných a Jizerských hor, Krkonoš nebo Šumavy. Místo hlubokých jehličnatých lesů, typických pro vyšší nadmořské polohy, však většinou vedou zcela odlišnou krajinou s ovocnými sady a porosty suchomilného rostlinstva…