Fenomén zvaný Řecko

I když tato úsměvná zkazka, kterou zahraniční návštěvníci často slýchají od řeckých průvodců, vyznívá jako povzdech nad nepřízní boží, k pocitům ukřivděnosti mají Řekové daleko. Co na tom, že hory zabírají více než tři čtvrtiny rozlohy země a že na úrodnou půdu už moc místa nezbylo – vždyť to Stvořitel vynahradil Řekům jinak. Onu „haldu kamení“ navršil s mimořádně vytříbeným vkusem uprostřed nadpozemsky krásného moře a k tomu ještě v nejvíce prosluněném koutu Evropy. A právě estetické hodnoty řecké krajiny dost možná sehrály v dějinách země (a tím pádem i v dějinách celé evropské civilizace) významnější roli, než jaká jim bývá běžně přisuzována. Výstižně na to upozorňuje známý řecký spisovatel Nikos Kazantzakis, když v knize Hlášení El Grecovi vzpomíná na své toulky Atikou. Jeho postřehy však mají v hranicích Řecka mnohem obecnější platnost: „Půvab atické krajiny neupadá do romantismu, ale ani její síla se nevybíjí hrubostí. Všechno má rovnováhu a míru. Dokonce ani její ctnosti nedosahují dokonalosti, nepřesahují lidské měřítko.
Zastavují se přesně na bodu, za kterým by se zdály nelidské nebo božské.“ Velkou důležitost Kazantzakis přisuzuje světlu: „To, že hory, vesnice a půda Řecka jsou tak nehmotné a lehké, působí světlo… světlo Řecka je plné ducha. V tomto světle dokázal člověk jasně prohlédnout, uvést do chaosu pořádek a vytvořit z něho vesmír. A vesmír znamená harmonii.“
Hippokratův Asklépeion Nutno ovšem připomenout – a je to potvrzení magické moci řeckého světla, ale zároveň i velký paradox k právě citovaným větám –, že současný vzhled řecké krajiny je do značné míry výsledkem dlouhodobého působení erozních procesů na brutálně odlesněných plochách, tedy výsledkem jedné z nejrozsáhlejších devastací přírody v lidské historii. Nebýt zlatavých slunečních paprsků, které si v Řecku mimo zimní období naštěstí skoro nevybírají dovolenou, řada krajinných celků by asi jen stěží hledala své obdivovatele.
Řecká krajina představuje svébytný fenomén i z čistě geografického hlediska, především proto, že žádný jiný stát v Evropě není natolik spjatý s mořem anebo, lépe řečeno, není natolik mořem prostoupený. A je tu další paradox: prostou rozlohou státního území (asi 132 000 km2) Řecko jen o málo převyšuje plochu bývalého Československa, započteme-li však ostrovní část včetně výsostných vod, dostáváme rozlohu zhruba třikrát větší, srovnatelnou již třeba s Německem či Švédskem. A není to úplně samoúčelná manipulace s čísly, protože zásluhou intenzivní lodní dopravy jsou příbřežní vody v Řecku velice živou komunikační zónou.
mapa Ostrovů má Řecko přes dva tisíce, k tomu velice členité pobřeží pevniny, a tak délka veškerých řeckých břehů přesahuje 15 000 km. Ani se tomu nechce věřit, ale je to více než třetina obvodu rovníku anebo více než třetina (přesně 37 %) celkové délky břehů Evropy. Na základě této skutečnosti dokonce vznikl odborný termín – v učebnicích geomorfologie se můžeme dočíst o tzv. řeckém typu pobřeží. Kromě toho má tak velká členitost pobřeží i praktický důsledek, v celé zemi najdeme jen jedinou oblast (přiléhá k severní hranici) vzdálenou od moře více než sto kilometrů. Řecko je jednou z nejatraktivnějších turistických destinací Evropy, kterou v posledních letech každoročně navštíví okolo 10 milionů cizinců. Jelikož naprostá většina z nich sem přijíždí za plážovou rekreací anebo za historickými památkami, v zahraničí přetrvává značně odlišný pohled na život v Řecku, než jaký mají sami Řekové. Ti zpravidla nebývají fascinováni ani modravými mořskými pláněmi, ani písečnými zátokami či antickými ruinami, a už vůbec ne nějakou, byť sebe malebnější venkovskou scenérií. Téměř každý Řek má v první řadě slabost pro Atény, které jsou pro něj zosobněním moderní doby, majákem pokroku a příslibem plnohodnotného života. Kostel Naše milá paní kotlářů (Panagia Chalkeon) z 11. století dostal své lidové označení podle toho, že téměř pět set let sloužil jako mešita tureckých kotlářů. Kostel Naše milá paní kotlářů (Panagia Chalkeon) z 11. století dostal své lidové označení podle toho, že téměř pět set let sloužil jako mešita tureckých kotlářů.Mnoha cizincům to musí nutně připadat nepochopitelné, protože řecká metropole nemá v zahraničí nejlepší renomé, zejména co se životního prostředí týká. V Aténách žijí na ploše o něco menší, než jakou zabírá Praha, odhadem skoro čtyři miliony lidí, takže průměrná hustota osídlení se přibližuje k hodnotě 9000 obyvatel na kilometr čtvereční. Růst města je chaotický a tempo tohoto růstu závratné: každý rok se sem přistěhuje okolo 100 000 osob a každá druhá stavba údajně vzniká bez souhlasu úřadů. Nadobyčej „husto“ je v aténských ulicích, v nichž jezdí a parkuje přes milion automobilů. Dopravní špička tu nikdy nekončí, všudypřítomný dusivý smog zřídne jen výjimečně a má hlavní podíl na tom, že Atény jsou považovány za nejšpinavější metropoli Evropy. Řekům ale nic z toho nevadí – navzdory všem negativům je velkoměsto přitahuje div ne nadpřirozenou silou. Proto zatím zkrachovaly všechny vládní programy, jejichž záměrem bylo přimět potencionální přistěhovalce k životu v jiných částech země.
Nosiči vody - fragment z vnitřního vlysu Parthenónu, Národní muzeum v AthénáchPříliv obyvatel do aténské a v menší míře i do soluňské aglomerace začal již v 50. letech minulého století a zprvu byl jen reakcí na nerovnoměrný vývoj řeckého hospodářství, na zaostávání odlehlejších venkovských oblastí. Pro venkov by měl zřejmě fatální důsledky, nebýt příznivé shody okolností – zrovna tehdy začal rychle sílit cestovní ruch. Pro spoustu lidí, kteří se rekrutovali hlavně z řad chudých rybářů a zemědělců a kteří nechtěli opustit své domovy, znamenal zvýšený zájem cizinců o Řecko ekonomickou záchranu a nalezení nové životní perspektivy, o jaké se jim do té doby ani nesnilo. Nebylo to sice úplně zadarmo, nové poměry si vyžádaly daň v podobě ztráty některých tradičních hodnot a zvyklostí, s těmito změnami se ale Řekové dokázali bez potíží vypořádat. Nijak přitom nepopřeli svou přirozenost, a tak v Řecku dodnes platí, že čas nejsou vždy peníze a že zeměkoule se nepřestane otáčet kvůli kdejaké malichernosti. Takovýto přístup se na půdě Evropské unie moc nenosí, řecká povaha však na něm vcelku důsledně trvá a nezdá se být pravděpodobné, že by ji od něj mělo hned tak něco odradit. A kdo ví, třeba se k němu někdy v budoucnu ještě rádi přikloníme i my. Konec konců, pokud budeme hodnotit dnešní stále uspěchanější Evropu podle průměrné délky života v jednotlivých zemích, pak musíme konstatovat, že Řekové nejspíš dobře vědí, co dělají.

Další informace o Řecku naleznet zde: http://www.sopka.cz

Pavel Šust