Soutěže hudební, atletické, jezdecké i lodní již proběhly a znají své letošní vítěze. Všichni jsou teď zde, u hlavní městské brány v Kerameiku, a řadí se do slavnostního průvodu. V čele půjdou hráči na kithary a píšťaly, s nimi nejváženější Atéňané ve vojenském oblečení, na koních, na vozech i pěšky, dále majestátní starci v bílých rouchách s olivovými ratolestmi, nejkrásnější dívky, na hlavách košíky s obětním nářadím, a spanilí jinoši s nářadím výstavním, čtyři voli, čtyři berani a mnoho jalovic určených k hromadnému obětování na velkém oltáři, muži v červených chitónech nesoucí další dary, sladké pečivo a med. Uprostřed průvodu, obklopený vybranými aténskými paními a dívkami, pojede vůz ve tvaru lodě, v něm kněží i kněžky se zlatými řetězy a květinovými girlandami a na stožáru s příčným břevnem roztažený nádherně vyšívaný, šafránovou žlutí zářící peplos. Následovat pak budou měšťané, chráněnci, vyslanci všech městských států a mnoho hostů, prakticky celé svobodné město. Je zářící srpnové ráno, 28. den měsíce hekatombaiónu, největší svátek bohyně Athény. Slavný panathénajský průvod se dává do pohybu, prochází hlavními náměstími a ulicemi Atén vyzdobenými dubovými větvemi, stoupá vzhůru k Akropoli, obchází ji a od západu vstupuje branou do posvátného okrsku. Rozděluje se, ve dvou proudech pokračuje podél obou stran chrámu Parthenónu před jeho východní průčelí, kde se opět spojuje v jeden dav. Zde se obětuje za zpěvu oslavných hymnů, cenné dary se ukládají v chrámu a ženy obtáčejí kultovní dřevěnou Athéninu sochu novým peplem.
Barvité výjevy legendárního průvodu na závěr Velkých Panathénají, pětidenních slavností a her konaných v Aténách vždy ve třetím roce olympiády, se dochovaly v dílech mnoha autorů a průvod byl zachycen také na metr vysokém a téměř 163 metrů dlouhém iónském vlysu obepínajícím celý Parthenón. Ten se sice nedochoval celý, ale i pětapadesát metrů, které zůstaly v Aténách, dává o průvodu názornou představu. Největší část vlysu, skoro 77 metrů, je k vidění v Britském muzeu v Londýně, kam se dostala roku 1803 jako součást tzv. Elginových mramorů.
Aténská Akropolis je asi největším symbolem nejen řeckého hlavního města, ale celé země. Stala se ztělesněním obecného termínu „akropolis“, který doslova znamená „vrchol města“. Svou akropoli, opevněné návrší (česky výstižně vyšehrad), kde původně stál palác vladaře, kam se při nepřátelském útoku uchylovalo jako do posledního útočiště obyvatelstvo z podhradí a které se postupně s přechodem k demokracii transformovalo ve výlučně náboženské centrum, měla mnohá řecká města už od 2. tis. př. n. l. Leckde se na pozůstatky akropole můžeme podívat i dnes, ale ta „opravdová“ akropolis je jediná.
Akropolská skála z šedého vápence a načervenalé břidlice se tyčí asi 80 metrů nad okolím, takže je i dnes vidět z mnoha míst Atén. Podle legend byla bydlištěm zdejšího vládce a jeho dvora už za předřeckých Pelasgů a archeologické průzkumy zde skutečně prokázaly nejstarší osídlení někdy kolem roku 2000 př. n. l. Jisté je, že ve 13. stol. př. n. l., v době mykénské, byla aténská Akropolis obehnána mohutnými „kyklopskými“ hradbami, jejichž malý kousek zůstal zachován dodnes. To však bylo už docela dlouho poté, co podle jiné legendy založil roku 1581 př. n. l. Kekrops první královský aténský rod. Tento syn matky Země, zrozenec Attiky, napůl člověk a napůl had se zasloužil také o to, že město nese jméno Athény a nikoli Poseidóna. Byl totiž rozhodčím ve sporu mezi těmito dvěma bohy o to, komu připadne nejen město, ale celá Attika. Spor se odehrával samozřejmě na Akropoli a vyhrát měl ten, kdo věnuje městu cennější dar. Poseidon udeřil do skály svým trojzubcem, takže z ní vytryskl pramen vody, ovšem slané. Athéna zasadila vedle pramenu olivovník – a vyhrála. Tyto události, oba bohy, kteří se posléze usmířili a byli na Akropoli uctíváni společně, a také prvního aténského krále, který padl ve válce za své město, legendárního Erechthea, připomíná i dnes jedna ze zachovalých staveb na Akropoli – Erechtheion.
První historicky doložitelné náboženské stavby na Akropoli, Athénin chrám a velký oltář, vznikly v 8. st. př. n. l., z hlediska kulturního vývoje ještě v tzv. geometrické periodě. Od té doby se stavby na Akropoli několikrát obměnily, zmodernizovaly, rozšířily, ale sledovat jejich přesný vývoj je docela obtížné i pro profesionály. Pro dnešního návštěvníka je především důležité vědět, co sám na vlastní oči na Akropoli vidí. V akropolském muzeu, moderní stavbě zapuštěné do terénní nerovnosti tak, že nijak neruší své okolí, jsou vystavena některá nalezená sochařská díla patřící ke stavbám starších generací, ale všechny čtyři stavby, které dnes na Akropoli obdivujeme, pocházejí z 2. pol. 5. století, případně ze samého začátku 4. stol. př. n. l. O jejich stavbě rozhodl Periklés, asi nejvýznamnější demokratický aténský politik vůbec, po definitivním ukončení řecko-perských válek a uzavření míru v roce 448 př. n. l. Velkolepá přestavba Akropole, kterou Peršané roku 480 př. n. l. kompletně vypálili, trvala více než padesát let.
Akropolis byla v antice zastavěna podstatně více než dnes. Vpravo od panathénajské cesty se hned za propylajemi nacházel Brauróneion neboli svatyně Artemidy Braurónské, patronky attických dívek, ochránkyně těhotných a šestinedělek, do jejíhož kultu byly dívky zasvěcovány v přestrojení za medvědice. Stavba vznikla zřejmě za Kimóna v první polovině 5. stol. př. n. l. a při výstavbě perikleovských propylají byla pozměněna. Za Brauróneiem stála halovitá chalkothéka, v níž se uskladňovalo bronzové kultovní náčiní a další předměty, snad i zbraně. Různé stavby se nacházely i ve východním cípu Akropole, před dnešní vyhlídkou na Olympieion a centrum města. V roce 27 př. n. l. byl vysvěcen malý kruhový chrámek věnovaný Římu a Augustovi, který i přes malé rozměry opravdu nešel přehlédnout. Stál totiž přímo před hlavním východním průčelím Parthenó…