Jónské ostrovy u západního pobřeží Řecka byly připojené k řeckému státu teprve v roce 1864. Díky své minulosti jsou dodnes tak trochu „jiným Řeckem“. Platí to i pro nejsevernější z nich, Korfu neboli Krkýru, který je velký ani ne 600 km2, avšak natolik krásný a rozmanitý, že si zaslouží při plánování řecké cesty přinejmenším poctivou zastávku, pokud se už rovnou nestane hlavním cílem výpravy.
Úloha Korfu v období počátků řecké civilizace není úplně jasná. Jakési osídlení tu existovalo ve střední době bronzové, někdy počátkem druhého tisíciletí před naším letopočtem, o něco mladší bronzový meč se sem však dostal zřejmě náhodou. Zajímavé to ovšem začíná být v době trójské války. Už ve starověku sem totiž lokalizovali bájnou Scherii na konci světa, zemi blažených Fajáků. A tak si dnes každý návštěvník ostrova může poležet na západním pobřeží u městečka Ermones na stejné pláži, kam prý moře vyvrhlo Odyssea, když jeho loď ztroskotala. Když má návštěvník obzvláštní štěstí, objeví se třeba i novodobá Nausikaa se svou dívčí družinou. Ale nedosti na tom. U východního pobřeží, uprostřed vjezdu do zátoky jižně od dnešního hlavního města Korfu, stojí loď, která nakonec dopravila Odyssea domů, na rodnou Ithaku. Rozezlený Poseidón ji za trest, že Fajákové Odysseovi pomohli, proměnil při návratu do mateřského přístavu v kámen. Dnes je tento útvar známý jako Myší ostrov neboli Pontekonísi, ale milovníci řeckých bájí vědí své.
Původními obyvateli Korfu byli Ilyrové, kteří žili i na protilehlém balkánském pobřeží. Ostatně jméno Kerkýra, či ve starověké podobě Korkýra, pochá…