Vlakem Českým Středohořím

Na pravém břehu Labe byla v roce 1890 otevřena železniční trať, spojující Velké Březno s Verneřicemi a Úštěkem, která byla bohužel po zastavení provozu v roce 1978 zrušena. Na ní v Úštěku roku 1898 navázala trať z Lovosic přes Litoměřice do České Lípy, která má dnes v jízdním řádu Českých drah číslo 087. Na levém břehu Labe vznikly prakticky současně další dvě jedinečné tratě procházející Českým Středohořím a zaústěné také do Lovosic: Jedna z Teplic přes Úpořiny a Žalany, vinoucí se v blízkosti Milešovky (otevřená roku 1897 a dnes označená číslem 097), druhá z Obrnic u Mostu přes Třebenice a Čížkovice (dokončená roku 1898, dnes číslo 113). Zatímco obě prvně jmenované a dosud provozované lokálky jsou poměrně známé a turisty hojně využívané, třetí z nich leží – ke škodě turistů i dráhy samé – poněkud stranou zájmu. Její okolí je však naprosto jedinečné, s mnoha téměř bezejmennými či spíše neznámými, většinou skoro holými kopci, ze kterých jsou fantastické daleké výhledy všemi směry.
Pro cestu z Lovosic do Obrnic a dále do Mostu si musíme vybrat den, kdy je „vyfoukáno“ a okolní bizarní krajina s kuželovitými sopkami se ostře rýsuje proti obloze. Na Lovosickém nádraží, ležícím na nedávno zmodernizovaném tranzitním železničním koridoru Děčín – Praha – Brno – Břeclav, už na nás čeká malý motorák Českých drah. V Čížkovicích naše lokálka odbočuje z tratě č. 114 do Loun a začíná stoupat vzhůru, do Třebenic, malebného městečka na úpatí Košťálova, který je dominantou celého okolí. Třebenice se pyšní goticko – renesančním kostelem Nanebevzetí Panny Marie a dalšími stavebními památkami, ale především je v nich Muzeum českého granátu, otevřené roku 1902; kromě expozice dobývání tohoto polodrahokamu v blízkém okolí skrývá i vzácný Třebenický kancionál a renesanční obraz Klanění králů, pocházející z Antverp. Městečko a jeho okolí rozhodně stojí za přerušení cesty, my však dnes pojedeme dál. Za Třebenicemi nabírá vlak výšku mezi svažitými sady a po levé straně se nám do zorného pole „vnucuje“ všudypřítomný Hazmburk, stojící hrdě a osaměle v úrodné nížině mezi Podřipskem a Českým Středohořím.
Krajina u Libčevse Za Dlažkovicemi a Podsedicemi trať vede mezi poli a klesá do nejdůležitější nácestné stanice celé tratě – do Třebívlic. Zde se obvykle potkávají vlaky z obou směrů, a na malebném nádražíčku s původní budovou vodárny (kde parní lokomotivy brávaly vodu před další namáhavou cestou) je dosud otevřena čekárna a prodejna jízdenek. Z Třebívlic vede modrá turistická značka na vrch Hrádek se zříceninou husitského hradu na čedičové skále; je odtud krásný výhled do kraje a zdatnější turisté mohou po červené značce pokračovat až na Milešovku. Za Třebívlicemi náš vlak putuje přes zapadlé zastávky Semeč a Hnojnice do Libčevse, pozoruhodné obce s tvrzí, přestavěnou na zámek, a s románsko-gotickým kostelem Stětí sv. Jana Křtitele, jehož výstavba započala po roce 1220. Libčeves, obklopená kopečky, má snad ze všech míst na celé trati nejkrásnější okolí. Za Libčevsí vlak zase mírně stoupá; projíždíme zastávku Sinutec a vlevo ve směru jízdy můžeme zahlédnout další dominantu kraje v podobě sopečného kužele s nevinným názvem Milá. Přes Bělušice a Skršín se blížíme do Obrnic, kde se k naší lokálce přibližují tratě z Loun a Žatce. Záleží jen na nás, zda přes Most a Bílinu dojedeme do Úpořin a odtud se po trati č. 097 opět přiblížíme do samého nitra Českého Středohoří, které v těchto místech zanedlouho rozetne tentokrát nikoliv řeka, ale dálnice…

Petr Hoffman