Současná Indie je zemí velmi puritánskou… a celé téma sexu a erotična je tabuizováno. Je to spodivem, protože starý hinduismus pokládal erotiku za vědní disciplínu a starověké chrámy jsou plny naturalisticky zobrazených souložících figur. A co teprve proslulá Kámasútra, učebnice lásky?! Morálka dneška ale připomíná mravy viktoriánské. Indie je zemí, kde se před obavou z narušení mravnosti konaly demonstrace proti pořádání soutěže Miss World, protože dívky se zde producírují v plavkách, přitom ale z celkem ne tak dávných dějin víme, že před příchodem Angličanů si jihoindické ženy nezakrývaly horní část těla a chodily s obnaženými prsy.
A ženy v době středověké? Vzpomeňme na Verneovu Cestu kolem světa… či Vzdálené vrcholky hor a hrůzný obraz indické krasavice na pohřební hranici! Jak to vlastně bylo s upalováním vdov? První zmínky o sebeobětování manželky nacházíme již v řeckých zprávách o tažení Alexandra Velikého. Běžně však k upalování vdov dochází až ve středověku, a to u vyšších vrstev. Věřilo se, a ač je to s podivem, věří se dodnes, že zemřel-li manžel, způsobila toto neštěstí jeho žena, která přišla za ním jako novomanželka do jeho domu. Úděl vdovy je tak tvrdý, a tak se nemůžeme divit, že často nebohá žena volila smrt před životem plným bídy a ponižování. Sebeupálení vdovy se nazývá satí, což znamená počestná. V roce 1829 byl ohavný zvyk postaven mimo zákon. Staré zvyky však vymírají v této zemi těžko a pomalu. Výjimečně se pak stane, že tiskem proběhne zpráva o zcela dobrovolném satí i ve 20. století a mnohý hinduista si povzdechne nad příkladnou láskou nešťastné vdovy. Takový případ se stal v roce 1987. Rodina zesnulého manžela byla vzdělaná, manželka mladičká a její smrt nedobrovolná. Otřesná událost měla za následek platnost nového zákona, který trestá i toho, kdo satí napomáhá.
Nechme ale indických „bizarností“ a podívejme se na dívku a ženu 20. a 21. století.
Počátek minulého století a doba poválečná jsou charakteristické pro boj za osvobození Indie. A žena, „ta nevzdělaná, poddajná a pasivní…“ vstupuje do hnutí za nezávislost s úžasnou energií. Pozůstatky starého kultu Matky jsou zpolitizovány a je tu nový kult Země, tedy Matky Indie.
Dokonce i nejprostší indická žena vychází ze svého ústraní a zapojuje se do národního hnutí, když ji charismatický Gándhí přirovnává k Sítě. Tato věrná a oddaná manželka Rámova z eposu Rámajána, který je vedle Mahábharáty stěžejním dílem indické historie, je Gándhím šikovně využita především pro svou schopnost trpělivě snášet nespravedlivé pokořování. Gándhímu se podařilo indickou ženu společensky pozdvihnout a otevřít jí cestu do politického života. Na indické politické scéně figurují ženy od těchto dob s daleko větší samozřejmostí, než je tomu například u nás.
Velké ideály, ale těžký život
Narodí-li se v rodině děvčátko, neradují se rodiče tak, jako když je to chlapec. Dcera musí jednou dostat věno a to znamená obrovské ekonomické zatížení pro celou rodinu. Syn bude živitelem rodiny. To on jednou přivede domů snachu s věnem. To on se postará… a pohřbí své drahé rodiče. Dívka se zdrží v rodině jen do doby své dospělosti.
Děti jsou v Indii přímo zbožňovány. Rodiče, prarodiče, tety a strýčkové všichni hýčkají ratolesti v náručí s dojemnou vřelostí. Dětství patří k těm šťastnějším životním obdobím a to platí pro chlapce stejně jako pro děvčata. Výchova se však liší v rodině středních, vyšších vrstev a v rodinách, které žijí na pokraji bídy. U chudých jsou holčičky využívány na domácí práce, péči o mladší sourozence a v horších případech i jako levná pracovní síla na poli nebo v továrně. Přednost má vždycky syn před dcerou. A tak se stává, že chlapec chodí do školy, ale dceři je nakládáno tolik povinností, že na školní docházku nezbývá čas. Podle sociálního postavení a náboženské příslušnosti se tedy odvíjí výchova dívek a slečen. Po desátém roce života, tedy přibližně na začátku puberty, kdy se z dítěte stává žena, se její postavení v rodině mění. Již není všemi hýčkanou holčičkou, ale spíše děvčetem pro všechno, nebo dokonce služkou pro mladší sourozence i starší bratry.
Vzpomínám na čtrnáctiletou Mitháles ze zámožné vesnické rodiny, která vstávala jako první ráno před svítáním. Musela opatřit hospodářství, zadělat těsto na placky, nanosit vodu…alespoň na tři hodiny odběhnout do školy… celý den ji někdo volal, sháněl a potřeboval. V noci při svíčce psala úkoly a učila se. Uléhala na tvrdou pryčnu jako poslední z celého domu, a když v noci zaplakalo dítě jejího nejstaršího bratra, vstávala k němu zase Mitháles.
Matky vedou dívky k zvládnutí všech domácích prací a ve středních a vyšších vrstvách také ke vzdělání. Čím má dívka lepší školy, tím lepší jsou její vyhlídky na dobré vdavky. Moderní vzdělaná děvčata jsou schopná si na věno vydělat i sama.
Svatbě předcházejí nesmírně složitá jednání, jejichž součástí je i ohodnocení nevěsty. Zjev nevěsty není zdaleka tak důležitý jako kvalita rodinného zázemí. Nicméně jak by měla vypadat vysněná indická žena? Ideálem krásy je stále ještě pradávná Árijka. Světlá pleť, černé rovné vlasy, ostrý větší nos, velké mandlové oči a ztepilá postava podobná staroindickým sochám. Tedy oblá ňadra, vosí pas a široké boky. Snad všechna indická děvčata mají nádherné oči a husté černé dlouhé vlasy, které zaplétají do copu silného jak ruka. Světlejší pleť je však výsadou pouze vyšších kast či lidí pocházejících ze severu. A tak jako my se snažíme všemožnými prostředky, aby naše pleť byla bronzová, Indky mají opačný problém. A k zesvětlení samozřejmě zásadně nepomáhá ani natírání kurkumovou pastou, ani světlé pudry a make-upy. Vysoká plnější postava také není běžná. Indky jsou spíše drobnější. I když se traduje, že nošení břemen na hlavě vylepšuje nejen držení těla, ale i formuje oblejší plnější boky, je jasné, že zjev děvčete lze ovlivnit jen těžko. Ale vychovat je třeba dívku, jak se patří! A co to znamená? Trpělivá, klidná, tichá, stydlivá, poslušná… Přeloženo do naší řeči: bez vůle a názoru. Vlastnosti to důležité pro dobré fungování manželství. Podřízená role ženy v manželství je samozřejmostí. Už jenom oslovení. Žena neříká svému manželovi jménem, ale používá třetí osoby, tedy On, a vyká mu. Manželské vztahy nefungují na principu lásky a porozumění, ale na dohodě a vzájemné úctě. Už hledání partnera je skutečným hledáním „vhodné“ osoby a nesouvisí s žádným milostným vztahem. Protějšek pro své dítě vybírají po zralé úvaze rodiče, většinou za pomoci širokého příbuzenstva. Ženich a nevěsta se často před svatbou vůbec neznají. Rozumějme tomu dobře. Svatba z lásky, tedy z vlastní vůle sezdávané dvojice, je v Indii ještě stále něčím ojedinělým a nedoporučovaným. Většina i té nejvzdělanější a nejmodernější indické mládeže je s touto skutečností smířena. Rodiče přece dobře vědí, co je pro jejich děti nejlepší.
Po složitém svatebním obřadu odchází manželka do rodiny svého muže. V tradiční velkorodině žijí v jednom domě rodiče, prarodiče, bratři s rodinami a neprovdané sestry. Muži obývají jinou část domu než ženy a děti. V tento okamžik se ukáže, jak rodiče vybírali rodinu, do které se jejich dcera provdá. Mladá žena prochází těžkou životní zkouškou, na kterou byla připravována celé dětství. A pokud matka ve výchově dcery něco opomenula, najde se na trhu velké množství různých příruček, jak se má žena v nové rodině chovat. V domě vládne tchýně a je zcela na její libovůli, jak se s mladou snachou zachází. Kdepak manžel. Ten do ženských věcí nemá co mluvit a se svou ženou se setká jenom v noci na loži s úkolem rychlého oplodnění. Teprve když žena porodí první dítě, nejlépe syna, zlepší se její postavení v nové rodině. Čím více dětí, čím více synů, tím lépe. Indická žena jako zasloužilá matka přejímá po své tchýni vedení domu a je jí prokazována veškerá úcta. Stáří ve velkorodině, stejně jako dětství patří k šťastnějšímu životnímu období.
Zdá se, že líčím doby minulé, a nikoliv současnou Indii? Tato země se skutečně modernizuje, avšak v duchu svých velmi živoucích tradic. Velkorodiny přežívají na venkově. Mladí, kteří odcházejí za prací do velkoměsta, se často tísní v malých bytech, kde pro příbuzné není místo. I když novomanželé žijí v domácnosti bez rodičů manžela, velmi úzké rodinné vazby stále existují. V zásadních věcech rozhoduje zpravidla otec, strýc či dědeček více než vlastní žena.
Současná Indie
Dnes země bojuje proti tradiční velké porodnosti. Doporučuje se antikoncepce, možné jsou i interrupce, uzákoněna je nejnižší věková hranice pro sňatek. Některé rodiny omezují počet svých dětí, zvláště tehdy jestliže již mají syny. Ústavou je zakázáno vymáhání věna… Co jsou však v Indii zákony proti síle několikatisícileté tradice!
Uzákoněn byl i nárok na rozvod. Moderní soběstačné ženy (kolik jich ale asi je?!) ve velkých městech už vědí, že si nemusí nechat v manželství všechno líbit a můžou se nechat rozvést. Ale málokterá to nakonec udělá. Děti totiž většinou připadnou otci, protože u něho je pravděpodobnější, že se o ně ekonomicky postará.
Jeví se nám život indických žen těžký a chmurný? Podívejme se na problematiku z trochu jiného pohledu. Život ve velkých rodinách může přinášet mnohá pozitiva. V případě dobrých vztahů vytváří takové společenství pocit sounáležitosti a ekonomického zázemí. Péče o děti a o domácnost je bez problémů, i když matka odchází do zaměstnání.
Ženě sice není dopřáno, aby rozhodovala o zásadních věcech, na druhé straně ji také nikdo nežene k zodpovědnosti. Její role je zcela jasná, pravidla jsou dána. Indická žena není nikdy svobodná, ale pravděpodobně jí ani nenapadlo, že by měla být.
Pečlivě uvážené sňatky, které berou v úvahu stejné společenské vrstvy, výchovu a vzdělání, mají slušnou šanci na úspěch. Instituce rodiny západního typu založená na erotickém vzplanutí prožívá v posledních letech krizi. Zato indická rodina dopadá daleko lépe a nerozpadá se.
Vzdělání a zaměstnanost indických žen se stále zvyšuje. V televizi a v časopisech jsou často prezentovány krásné, vzdělané, úspěšné a nezávislé ženy. Jsou to pouhé pohádky vzdálené realitě, ale přece jen i ty nejzatvrzelejší tradice se pomalu mění.
V Indii jsem navštívila mnoho rodin. Bohatých, chudých, vzdělaných i těch nejprostších, na hranici skutečné bídy. Všude jsem v krásných očích indických žen nacházela více vyrovnanosti, klidu a radosti ze života než u nás emancipovaných Evropanek. Kde berou indické ženy tu úžasnou vnitřní sílu, která je nutí překonávat všechny strasti života v poklidu a s úsměvem?
V rozhovoru řekla kdysi Indíra Gándhíová: „…Vy na Západě se pořád snažíte se vším bojovat, a proto máte v sobě tolik napětí…“ Indky přijímají osud s pokorou, tak jak přichází. Smířlivě berou věci, jaké jsou, a nevzpírají se…