Kenai Fjords
Dlouhý severský den začal už před několika hodinami, ale slunce ještě nevykouklo nad okolní hory. Městečko Seward a jeho přístav se pomalu probouzejí do každodenního života. Po přístavním můstku se trousí skupinky turistů nabalených ve větrovkách. U hladiny zátoky se sice drží noční chlad, ale tam, kam směřujeme, bude mnohem chladněji. Kapitán a současně průvodce speciální výletní lodi Aialik Voyager nás vítá na palubě a po nezbytném bezpečnostním poučení odvazuje posádka lana. Vyplouváme a naším cílem jsou hluboké fjordy, strmé skály a mohutné ledovce. Tak by možná mohl znít stručný popis národního parku Kenai Fjords. Ale popsat krásy tohoto kousku světa se pokoušeli už objevitelé v minulých stoletích – a i oni jen těžko hledali slova…
Úzký fjord, na jehož konci leží přístav Seward, se nazývá Resurection Bay – zátoka Vzkříšení. Pojmenoval ho tak ruský obchodník a pozdější guvernér Ruské Ameriky Alexandr Baranov, který zde na konci 18. stol. našel útočiště před bouří. Baranovovi se místo zalíbilo a nechal zde postavit malou pevnost a loděnici. Na vodu tu však byla spuštěna pouze jediná loď, pak si Rusové našli lepší místo na ostrově Kodiak. O více než sto let později si výhodného přístavu povšimli stavitelé železnice do oblasti centrální Aljašky. Den, kdy tu přistála loď s vyměřovači a pracovníky stavebních společností, 28. srpen 1903, se ve městě oslavuje jako den jeho založení. Dlouho však zůstávalo pouhým shlukem stanů, v nichž bydleli dělníci, a celých 20 let trvalo, než byla železnice do Fairbanksu opravdu otevřena. V dalších desetiletích pak Seward těžil ze své výhodné polohy jako jeden z mála nezamrzajících přístavů na Aljašce. Konkurenční Valdez neměl železnici, a tak se orientoval na silniční dopravu. Prosperita Sewardu skončila na Velký pátek roku 1964, kdy ho postihlo zemětřesení, největší, jaké vůbec kdy zažil celý severoamerický kontinent. Ohnivé peklo z hořících naftových nádrží a cisteren a několik mohutných vln tsunami přístav téměř zničilo. V následujících letech byl sice částečně obnoven, ale váhy se stále více vychylovaly ve prospěch silniční dopravy a s výstavbou aljašského ropovodu získal definitivní prvenství Valdez. Ani železnice nezůstala zárukou prosperity. Dodávky dnes většinou končí v největším přístavu Aljašky Anchorage. Pozůstatkem bývalých přístavních aktivit zůstala jen překládka uhlí z uhelné pánve Healy pro korejský trh.
Dnešní ekonomika města je založena na komerčním i sportovním rybářství a především na turistice. Seward je proslaven jako „světové hlavní město“ lovu platýsů tichomořských neboli halibutů, největšího druhu platýsů na světě, a současně také jako vstupní brána do národního parku Kenai Fjords, kam se – kromě malého území u ledovce Exit – nedá vstoupit po souši. A tak dnes asi třítisícové město prodělává to, co ruský obchodník předpověděl svým vizionářským pojmenováním zátoky. Získalo mnohem příjemnější ráz a několikrát denně odtud vyplouvají vyhlídkové lodě na různě dlouhé trasy do oblasti, kde se stýká oceán s horami a věčným ledem.
Fjordy a průlivy
Po necelé hodině plavby se dostáváme k výjezdu ze zátoky Vzkříšení. V té chvíli už je každý na palubě plný dojmů a paměťové karty ve fotoaparátech se zaplňují, ačkoliv jsme ještě nedosáhli hranic parku. Slunce svítí na zasněžené vrcholky mohutných štítů, zatímco oceán pulsuje v úzkém fjordu a vytváří na okrajových skaliscích krajky bílé pěny. Na strmých svazích mezi věčným ledem a hladinou Pacifiku roste temperate rainforest – deštný les mírného pásu. Vysoké srážky způsobují, že smrky sitka a jedlovce zde rostou velmi rychle a vytvářejí podpůrný systém pro husté závěsy mechů a lišejníků.
Kapitán několikrát zpomaluje. Jednou zastavujeme u vysokého smrku, na jehož vrcholu číhá orel bělohlavý, podruhé nám ukazuje mohutné orlí hnízdo. Tento erbovní pták USA byl již na seznamu ohrožených druhů, ale díky intenzivní ochraně se podařilo jeho počty zvýšit natolik, že byl ze seznamu vyjmut. Aljaška patří spolu s Floridou k nejhojnějším hnízdištím tohoto majestátního dravce.
Po chvíli připlouváme k stádu sviňuch běloploutvých, které jsou příbuzné delfínům, ale ne tak hravé. Patří mezi nejrychlejší kytovce, takže naše loď jen stěží stačí jejich bleskovým vynořením. Sviňuchy dorůstají maximálně dvou metrů a do úzkých fjordů je většinou přivedou hejna táhnoucích lososů.
Jak se ocitáme na volném oceáně, houpání lodi se zvětšuje. Prý pozůstatek po včerejší bouři. Někteří cestující mizí do dolního patra lodi a po chvíli se vytváří fronta u toalet. Před lodí se nacházejí skupiny skalnatých ostrůvků, které patří do Aljašského mořského národního útočiště divoké zvěře, jak zní přesný překlad tohoto federálního statutu ochrany. Napravo od nás jsou strmé útesy národního parku Kenai Fjords. Právě tam naše loď zamíří. Proplouváme kolem rozeklaného pobřeží, které ve skutečnosti tvoří vrcholky hřebenů hor zvolna se nořících do oceánu. Většina území parku je totiž součástí pacifické litosférické desky, jež se již po miliony let pomalu zasouvá pod desku severoamerickou. Třeba při zemětřesení však může dojít i k dramatickému poklesu. Při vzpomínané katastrofě v roce 1964 pokleslo pobřeží během tří a půl minut téměř o dva metry! Skalnaté útesy jsou domovem rozsáhlých ptačích kolonií, a tak zde trávíme nějaký čas jejich obeplouváním. Za chvíli už umíme rozpoznat oba druhy místních papuchalků (chocholatého a černobradého), obdivujeme seřazené alkouny, kormorány, chaluhy a racky…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Aljaška