Když za sebou nechá Dunaj na své cestě Dolním Rakouskem město Ybbs a o kus dál provlékne svůj tok nízkou hrází vodní elektrárny, zdvihne se zpoza korun stromů na jeho plochém pravém břehu pahorek s kompaktní frontou budov, z níž vystupuje vzhůru k obloze vysoké chrámové dvojvěží spolu s mohutnou kupolí. Tento celek, jenž patří benediktinskému opatství v Melku, nenechá nikoho zapochybovat o tom, že je jedním z nejvelkolepějších klášterních komplexů, které ve středoevropském prostoru zanechalo období baroku.
Vzhledem k vyvýšené poloze si můžeme monumentální klášter snadno představit i v roli strážce malebného údolí Wachau, do něhož Dunaj vstupuje několik kilometrů za Melkem. A pokud přitom alespoň zběžně nahlédneme do historie, zjistíme, že se nejedná o představu čistě spekulativní. S velkou pravděpodobností i zde platí ono okřídlené rčení o starých Římanech, neboť někteří archeologové na základě nálezů několika náhrobních kamenů a dalších předmětů soudí, že v časech provincie Noricum stával na temeni skalnatého pahorku jejich opevněný vojenský tábor; jistojistě to však zatím prokázáno není. Zato je z mnohem pozdější doby doložena maďarská pevnost, kterou ve druhé polovině 10. stol. nahradila falc Babenberků. Zakladatel babenberské dynastie Leopold I. si Melk vybral v roce 976 za své sídlo. Jeho pravnuk Leopold II. pak v roce 1089 založil v Melku klášter, do něhož povolal benediktinské řeholníky z dolnorakouského Lambachu. Těm bylo o necelá dvě desetiletí později, poté co Babenberkové přesídlili do Vídně, umožněno rozšířit klášter do prostor opuštěné falce. Strategická poloha tohoto místa potom už nikdy nenabyla dřívější důležitosti, klášter však po staletí poutaly k údolí Wachau četné hospodářské i kulturní vazby. I proto k němu byl připojen, když koncem minulého století rozhodlo UNESCO o zápisu údolí Wachau do seznamu Světového dědictví.
Vraťme se ale ještě na skok o celé tisíciletí nazpět, do roku 1014, kdy byly v Melku pohřbeny ostatky sv. Kolomana, zbožného irského poutníka, jenž byl v Dolním Rakousku zřejmě na základě nedorozumění zadržen, mučen a oběšen a jehož mrtvé tělo mělo podle dobových pověstí konat zázraky. Není vyloučeno, že právě tento pietní akt se stal i prvotním podnětem pro založení kláštera, kterému potom nebohý mučedník značně navýšil renomé, neboť na území Bavorska, Rakous i Uher brzy povýšil na jednoho z nejuctívanějších světců. Zajímavé přitom je, že oficiální kanonizace se dodnes nedočkal.
Ve 12. stol. už byl klášter uznávanou vzdělávací institucí. Disponoval knihovnou, do jejíhož fondu se v poměrně krátké době podařilo shromáždit mnoho cenných rukopisů, a v jeho zdech probíhala pravidelná školní výuka. Hodně hlasitě pak dal o sobě vědět v 15. stol., kdy odtud vyšla tzv. melkská reforma, reagující na tehdejší všeobecné uvolnění mravů řeholníků a jejich časté vzájemné nesváry. Melk šel příkladem ve snaze obnovit klášterní disciplínu návratem k pracovitosti, přísné askezi a sebevzdělávání.
Ke stěžejním okamžikům dějin opatství v Melku ale hlavně patří dvě…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Dolní Rakousko