Byli drobní a krásně vybarvení. Celý den prospali kdesi ve skalních rozsedlinách a teprve před soumrakem začali opouštět své chladivé pelíšky, zatímco venkovní skály stále ještě sálaly vedrem spalujícího slunce.
Nejčipernější byla odrostlá mláďata. Odvážně poskakovala po skalních římsách a co chvíli nakukovala do temných jeskyněk, jako by vybízela rodiče, aby už šli ven. Ti však čekali až na tu správnou chvíli a pak, snad v průběhu pouhých pěti minut, rozeklané, rudohnědé skály ožily. Desítky klokanů skalních (Petrogale lateralis) začaly sestupovat ze strmých skal k chudým pastvinám na jejich úpatí. Onen sestup – to bylo vrcholné akrobatické představení. Nad jejich krkolomnými skoky se nám tajil dech a už, už jsme chtěli vykřiknout, když se zdálo, že odvážný horolezec svůj řítivý skluz po hladké skalní stěně prostě nemůže zvládnout. Ale dokázali to všichni, i ti nejmenší. Jejich skoky sice nebyly tak bravurní a elegantní a neuměli ještě onen úžasný grif, aby ve vzduchu změnili směr svého skoku pomocí ocasu, který jejich rodiče uměli použít jako kormidlo. Ale na odrostlých mláďatech bylo vidět, jak se klokaní mládež rychle učí. Když už i ti poslední ospalci z nejvyšších bytů skalního věžáku byli na pastvině, slunce téměř zmizelo pod obzorem. Tvrdá trsovitá tráva rostoucí kolem skal není příliš vydatnou stravou, proto hlavně mladí klokan překonávají svou plachost a přijmou od turistů lecjakou nabízenou pochoutku.
Jeden přihopkoval tak blízko, že se mi ho podařilo chytit za přední tlapku. Chvíli se bránil, ale když mu bylo dovoleno, aby čumákem prozkoumal obsah kapsy s chlebem, svolil, abychom ho mohli zblízka obdivovat. A tak jsme si prohlédli a osahali to obdivuhodné klokaní chodidlo. Celé bylo drsné a navíc lemované krátkými, velmi tuhými chlupy, uspořádanými do jakýchsi protiskluzových lamel.
Po chvilce už měl klokan toho nevšedního zájmu dost. Vytáhl celý pytlík s pečivem a odhopkoval s ním pryč.
Kontinent vačnatců
Odpověď na obvyklou otázku, proč se právě Austrálie stala kontinentem tolika podivuhodných zvířat, je zdánlivě jednoduchá: protože se v průběhu třetihor dostal tento světadíl do absolutní izolace od ostatního kontinentálního světa.
Nejnápadněji je možno tento fenomén isolovanosti sledovat u australských savců. Naprostou většinu druhů představují zástupci vačnatců. Ti se sice vyskytují i v Jižní Americe, jejich skutečným královstvím je však Austrálie. Dokázali se vyvinout do nejroztodivnějších životních forem a obsadili tak všechny dostupné ekologické niky. Někteří se popásají na rozlehlých travnatých pláních, jiní šplhají po stromech v deštném pralese, další plachtí vzduchem, někteří žijí v podzemí a několik z nich se vyvinulo v krvelačné šelmy. To vše bylo možné jen díky tomu, že v Austrálii téměř chybí původní placentální savci (mezi něž patříme i my – lidé) a jejichž barvy na tomto nejmenším kontinentu hájí jen několik druhů hlodavců a dále pak netopýři a kaloni. Vačnatci jsou sice vývojově starší, nemůžeme však jednoznačně prohlásit, že jsou primitivnější. U placentálních savců se však pod vlivem rozmanitějších přírodních podmínek a díky neustálé komunikaci mezi ostatními kontinenty naší planety vyvinuly lepší adaptační mechanismy, a tak při setkání moderních placentálů s archaickými vačnatci, tito většinou svůj boj prohrávají. Austrálie se tak stala díky své geografické osamocenosti jakýmsi posledním velkým útočištěm vačnatců. Samotný vývoj savců i geologické změny však byly nesmírně složité a zdlouhavé.
Všechno začalo v průběhu druhohor, před 230 až 65 miliony lety, ve zlaté éře veleještěrů. Už tenkrát pod nohama ještěřích králů světa pobíhali první primitivní savci jejichž nejstarší nálezy jsou okolo 200 milionů let staré. Ve druhohorním období jury, jejíž obraz nabízel například velice sugestivní film „Jurský park“, se už savci rozdělili na dvě větve – vačnatce a placentály (tedy dnešní v celém světě běžné savce). Obě skupiny vedle sebe žily, nebo spíš živořily po celé druhohory, tedy asi 140 milionů let. Byli drobní a nenápadní, ale stále připravení, až přijde jejich chvíle. Ta nastala koncem druhohor, kdy najednou a pro nás stále ještě záhadně vyhynuli všichni veleještěři. Na uvolněný trůn pánů světa nastoupili savci. Obsadili všechny kontinenty a rozrůznili se asi do 2 000 druhů. Stále ještě bylo dost místa pro obě větve živorodých savců, ale primitivnější vačnatci neběželi ve svém vývoji dost rychle, a tak zaostávali. Placentálové byli progresivnější a tedy i úspěšnější. Příkladem jak dopadlo setkání těchto dvou skupin je Jižní Amerika, která byla také útočištěm vačnatců. Po spojení obou Amerik, placentálové vačnatce téměř vytlačili a protiútoku na severoamerický kontinent byla schopná pouze vačice opossum.
Australské vačnatce před osudem obyvatel Jižní Ameriky zachránily velké geologické změny na povrchu naší planety známé jako rozpad kontinentů. Druhohorní, patrně vzájemně propojený superkontinent, který nazýváme Pangea, se ještě v průběhu této éry začal rozpadat na severní Laurasii a jižní Gondwanu, k níž kromě Austrálie patřila i Antarktida, Nový Zéland, Indie, Afrika a Jižní Amerika. V následujících obdobích se od Gondwany odštěpovaly jednotlivé kontinenty až zůstala jen Austrálie a Antarktida. To bylo zhruba před 55 miliony lety (v eocénu). Následně se oddělily i tyto dva kontinenty, a tak Austrálie byla odsouzena k naprostému osamocení uprostřed jižního oceánu.
Zdá se, že v době štěpení kontinentů žilo na jihu více vačnatců, nebo snad jen samí vačnatci. Každopádně když se Austrálie dostala do izolace, migrace placentálních savců byla zastavena a vačnatci tak byli uchráněni. Patřil jim teď celý kontinent. Sice malý, ale byl jen jejich. Obsadili všechny jeho krajinné typy – travnaté pláně, deštné i horské lesy, skály i mělké podzemí. Rozdělili se na býložravce, masožravce, hmyzožravce i všežravce. Vytvořili složitý a přece harmonický svět vzájemných vztahů mezi krajinou, podnebím, rostlinami a zvířaty, který si v ničem nezadal s ostatními kontinenty. Přitom je pozoruhodné, jak podobný způsob života uzpůsobil těla obou savčích skupin, které se vyvíjely zcela samostatně, do téměř identické podoby. Jako by vznikly dva paralelní světy. Však také první evropští osadníci z nedostatku fantazie začali nazývat zdejší zvířata podle jejich podoby s tvory, které znali z Evropy – vakomyš, vakoveverka, vakoplch, vakokrt, vakojezevec, vakovlk a podobně.
V současné době žije na území Austrálie asi 155 druhů vačnatců. Mezi nimi jsou nejpočetnější skupinou klokani a jejich příbuzní klokánci. Jsou to všechno býložravci, kteří se rozrůznili na 60 různých druhů.
Dětství ve vaku
Samice vačnatců sice také rodí živá mláďata, jako je tomu u placentálů, ale jsou to vlastně jen nevyvinutá, holá, slepá a hluchá embrya. I největší klokani rodí svá mláďata velká jen asi jako fazole. Tenhle nemohoucí tvor dokáže překonat dlouhou cestu po mámině břiše až do její kapsy, kde se přichytí mléčné bradavky. V prvních týdnech je s tímto jediným zdrojem života částečně srostlý a mléko je mu do tlamičky vstřikováno. Celý vak i se zduřelou bradavkou je vlastně jakýsi inkubátor pro nedonošené mládě. Až po sedmi měsících se už úplně vyvinutý klokánek po dlouhém vyhlížení z mámina vaku poprvé odváží opustit svou kolébku. Ale vrací se tam ještě dlouho. I roční mládě, a je už ho pořádný kus, při náznaku nebezpečí skočí mámě po hlavě do kapsy, kterou si předtím obratně otevře. Tou dobou je tam už i jeho mladší sourozenec a další se pomalu vyvíjí v mamině těle.
Páni klokani
I když po příchodu evropských kolonistů nemají klokani jednoduchý život, přece jen je nepotkal smutný osud severoamerických bizonů, usurijských tygrů nebo afrických horských goril. Už sice musí být také chráněni v různých rezervacích a národních parcích, ale kromě toho mají stále k dispozici velké neobydlené území a i tam, kde jsou farmy, využívají napajedel pro dobytek i rozlehlé louky a pole. Kritickým obdobím je suchá část roku, kdy si klokani a hospodářská zvířata na chudých pastvinách konkurují. Tou dobou na ně farmáři podnikají nemilosrdné lovy. Hned druhou největší pohromou jsou silnice. Za posledních 70 let klokani ještě nepochopili, že přebíhat v noci přes cestu před jedoucím autem se rovná sebevraždě.
Špatná zkušenost s lidmi nutí klokany k velké obezřetnosti – ostatně obdobně jako naše srnce a jeleny – a proto je ve volné přírodě můžete pozorovat jen občas a zdálky. Pouze v národních parcích, chráněných územích a v okolí turistických kempů jsou mnohem důvěřivější – přesněji řečeno, mají-li volit mezi strachem o život a touhou po jídle, volí zpravidla druhou variantu. Ba je dokonce možné, že jako my odlišíme klokana rudého od klokana obrovského, oni rozpoznají člověka turistu od člověka farmáře. Oboustranně radostná setkání probíhají obvykle u turistických tábořišť a piknikových zón, a to v podvečer a za svítání. Přijdou, obhlídnou co zbylo, a když nejsou spokojeni, občas zaloví i v odloženém baťohu.
Noční zloděj
Australský den přechází v noc skoro bez soumraku a i když jsme skoro vždy začínali večeřet ve dne, dojídali jsme v noci. Zloděj na sebe upozornil až příliš hlučným šramocením v zaparkovaném autě. Když jsem si na něj posvítil baterkou, právě vyklízel bednu s potravinami a ani se nijak zvlášť nepolekal, že byl přistižen při činu. Měli jsme už zkušenost, že skoro všem klokanům chutná chleba. Dostal oschlou patku. Nechal se pohladit po svém hebkém, jakoby sametovém kožíšku a pak jsem ho vzal za přední tlapky a vyvedl ven. Celkem nic proti tomu nenamítal.
Je také zajímavé srovnávat, kolika různými způsoby se klokani pohybují. Když se popásají, hopkají jako nemotorní zajíci, obrovské zadní nohy vysoko vyklenuté nad skloněným hřbetem. Při „panáčkování“ se opírají o obě zadní nohy a ocas, takže stabilitu jim zajišťují tři opěrné body. V této vzpřímené poloze skáčou poklidnými skoky při obhlídce okolí, ale také při boxerských samčích zápasech, které provozují jen velké druhy. Jenže klokaní box má trochu jiná pravidla než ten náš. Soupeři se sice boxují do hrudi, ale když se rozvášní, opřou se o svůj mohutný ocas a kopnou protivníka zadníma nohama do břicha. Než znovu zaútočí, zaujmou vyčkávací postoj s otevřenou náručí jako při džudu, prsty s drápy široce otevřené. A když „přijde tělo na tělo“, nemilosrdně si zatínají drápy do krku. A pak je tu běh, či dokonce zběsilý závod o život před farmáři s puškou, před smečkou psů nebo jen vylekaný úprk ze silnice před jedoucím autem. Velký klokan s hmotností kolem 60 – 80 kg dokáže běžet rychlostí až 65 km/hod a jednotlivé skoky jsou až 13 metrů dlouhé a kolem 1,5 m vysoké. V okamžiku nebezpečí však přeskočí i třímetrovou překážku. Klokaní noha je velmi účelně přizpůsobena běhu. Při dopadu se svaly i šlachy stlačí jako pružina a energie takto do nich uložená se vzápětí využije při dalším skoku. Běžící klokan drží ocas téměř vodorovně nad zemí, přední nohy přitisknuté k hrudi. Jen klokan bandikut dlouhoocasý jimi mává do všech stran, což působí tak trochu nestylově.
Nejpodivnější z podivných
I když zoologové říkají, že klokani jsou celkem uniformní skupina vačnatců, přece se najdou i mezi nimi zajímavé výjimky. Například malí klokani rodu Onychogalea, anglicky nazývaní Nail Tail Wallabies mají na konci ocasu rohovitý výběžek, jakýsi drápek, jehož účel není zcela jasný. Jsou to drobní tvorové, kteří přes den spí zahrabáni v trávě či pod keři. Jejich počet se stále zmenšuje a jeden druh byl dokonce v nedávné době vyhuben. Další druh, klokan uzdičkový už žije jen na několika málo místech. V národním parku Aligator ve východním Queenslandu jsme měli neobyčejné štěstí – šli jsme se podívat na vodopády a navíc jsme se tam setkali s tímto překrásným a zajímavým klokanem.
Jiným neobyčejným vačnatcem je bandikut krátkonosý (Isoodon obesulus). Žije v travnatých oblastech severní Austrálie a živí se kořínky a hmyzem, který vyhrabává ze země ostrými drápky. Tento tvor velikosti králíka má na rozdíl od ostatních vačnatců svou mateřskou kapsu otevřenou na opačnou stranu, směrem k ocasu.
Mravencojed je také vačnatec, ale bez vaku. Dosud žijí dva poddruhy těchto zvláštních tvorů a oba jsou na pokraji vyhynutí. Vyskytují se v jižní a jihozápadní Austrálii. Zdá se, že i oni vak původně měli, ale později se samicím ze záhadného důvodu přestal vyvíjet a mláďata mají už od narození tvrdé životní podmínky. Musí se na mámině břiše udržet vlastními silami.
Vakomyš širokotlapá (Antechinus stuartii) je mezi vačnatci výjimečná osudem svých samečků, kteří se stávají obětí svého abnormálního sexuálního pudu. Rozmnožovací sezóna celé populace začíná najednou a je to čas nekontrolované, všeobecné promiskuity. Samečků – paniců se zmocňuje neovladatelný pohlavní pud vyvolaný nadprodukcí samčího pohlavního hormonu testosteronu. Jako posedlí prošmejdí široké okolí a hledají samičky, které netečně a odevzdaně čekají – jedno kde, samečkové si je postupně stejně najdou. Samečci, kteří najdou dost partnerek dokážou bez oddechu kopulovat celou australskou noc, která trvá 12 hodin. Přes den spí a sbírají síly na bakchanálie následující noci. Když asi po čtrnácti dnech celé to sexuální běsnění skončí, samečci jsou tak vyčerpáni, že během dalších 10 dnů umírají. V této kritické době zůstává celá vakomyší populace bez samčího elementu a samice stále ještě nejsou oplodněné. Jejich organismus jako by čekal, až uhyne i ten poslední z obětavých samečků a teprve pak uvolní vajíčka z vaječníků. Ta jsou pak oplodněna nahromaděnými spermiemi, jejichž životnost je obdivuhodně dlouhá. Po několika týdnech se všechna mláďata rodí jako „pohrobci“. Mezi nimi je asi polovina samečků, kteří se stanou v příští rozmnožovací sezóně partnery svých sester i matek. A čeká je stejný osud jako jejich otce. Samice běžně přežívají tři až čtyři vrhy.
Tento jev je naštěstí mezi savci zcela ojedinělý, ale už jeho pouhá existence je velmi stresující.