Pro většinu čtenářů asi nebude nijak těžké uhodnout, kterému městu je věnován tento článek, i když zrovna nepůjde o fanoušky dechovky. Bryskní Kmochův pochod vryl polabský Kolín do paměti několika generací, ačkoliv, jak už to bývá, jeho jednoduchá prvoplánovost nemusí být nutně jediným odrazem reality.
Původní lidová Kolíne, Kolíne, ať už v podobě Sušilově či Erbenově, připomíná nejednoho synečka, který u města zahyne, a do rozvernosti Pepíčka s kloboučkem na stranu má vskutku daleko. Pěkná rovina zůstává v obou variantách, ale tu zase dodejme, že historické jádro Kolína bylo zbudováno vyvýšeně nad ní na skalnatém návrší na levém břehu Labe, aby uniklo nepříjemným záplavám. Kdo touží po důkazu, dostane se mu ho třeba v lapidáriu kolínské radnice nebo ve sklepení Veigertovského domu, kde uvidí zdivo nasedající na skálu, ještě se do těchto míst vrátíme. Mnozí příznivci modernější muziky si jistě vzpomenou na song Vlakem na Kolín, který před nějakými 40 lety napsal Zdeněk Vřešťál pro kapelu Krausberry a jenž, stále úspěšně na koncertech hrán, pomalu také lidoví – ony i ty osobáky pendlující mezi Prahou a Kolínem stávají se pomalu součástí věčnosti, jakkoli se v mezidobí nádraží Střed změnilo zase na Masarykovo a legendární pantografy nahradily soupravy CityElefant. A pak tady samozřejmě máme další legendu, ty dva, co se potkali u Kolína a Břetislav Pojar s Miroslavem Štěpánkem a Ivanem Urbanem jim vymysleli ještě 10 dalších příběhů pod názvem Pojďte pane, budeme si hrát, proslaveným hlasy Rudolfa Deyla mladšího a Františka Filipovského, kteří seriál postupně namlouvali. Velký a malý medvěd mají ve městě nejen své Společenstvo přátel Medvědů od Kolína, ale od roku 2010 také vlastní pomník, který stojí kousek od okraje lesoparku Borky a atletického stadionu ve čtvrti Zálabí na pravém břehu Labe.
Jako ve středověku
Středověká dispozice nejstarší části Kolína zůstala zachována dodnes. Jejím srdcem je rozlehlé, téměř hektarové čtverhranné Karlovo náměstí, z jehož rohů a ze středu jižní strany vybíhá pět hlavních ulic, v minulosti směřujících k městským branám. Rozloha náměstí vynikne o to víc, když si uvědomíme, že ještě v době husitských válek se celé město rozkládalo na ploše pouhých 10 ha. Názorně to dokumentuje model Kolína z doby po roce 1421, který čeká na návštěvníky v Regionálním muzeu, ale nepředbíhejme. Přesnou dobu založení Kolína neznáme, víme jen, že to bylo před rokem 1261, do kterého se datuje nejstarší známá písemná zmínka o městě. A také víme, že Kolín byl městem královským, jež vzniklo relokací tržní osady téhož jména (dnešní Starý Kolín), která se rozkládala o pár kilometrů dál k východu v místech sužovaných záplavami.
Náměstí bývalo vždy srdcem města a také dějištěm výročních trhů. Ani na tom se vlastně nic nezměnilo, trhů je tu během roku spousta, ale navíc je Karlovo náměstí také hlavním dějištěm dvou velkých festivalů, které už ke Kolínu neodmyslitelně patří. Prvním je vždy o druhém červnovém víkendu mezinárodní festival dechové hudby Kmochův Kolín, který se letos uskutečnil už posedmapadesáté. Několik desítek orchestrů, celkem třeba i 1500 muzikantů, k tomu mažoretkové skupiny a nejrůznější hosté, kteří často záměrně přesahují hlavní žánrové zaměření festivalu. Druhý festival, Gasparáda, si svou tradici úspěšně buduje. Patří mu první víkend v září a letos se konal už 11. ročník. Jde o mezinárodní divadelní festival, jehož zvláštní jméno má snadné vysvětlení – festival je poctou kolínskému rodákovi, Janu Kašparu Debriovi, kterého zná celý svět jako Jeana-Baptista Gasparda Deburaua, zakladatele moderní pantomimy. Tím je dáno zaměření festivalu, který prezentuje všechny směry nonverbálního divadla.
Na všech čtyřech stranách kompletně obestavěného náměstí najdeme některé zajímavé domy s gotickými jádry a vesměs barokními či klasicistními průčelími. Z této charakteristiky se nápadněji vymyká na východní straně někdejší budova Městské spořitelny, původně navržená Janem Kotěrou, ale při realizaci v letech 1924–1925 dost pozměněná Jindřichem Freiwaldem, a pak samozřejmě dvě neorenesanční budovy kolínské radnice na severní straně. Kompletní rekonstrukce z konce 19. stol. vytvořily dojem jednoho celku, neboť obě proběhly s desetiletým odstupem podle návrhů Jana Bedřicha Vejrycha, významného architekta přelomu 19. a 20. stol. Oba domy však mají zcela odlišnou historii. Ten o patro vyšší, řečený Kolerovský, slouží jako radnice už od konce 15. stol. Jeho průčelí zdobí mezi okny třetího patra pět fresek od Adolfa Liebschera se scénami z dějin města a nad nimi na štítu věže zpodobnění králů Přemysla Otakara II. a Jiřího z Poděbrad od téhož malíře spolu se sochami Síly a Moudrosti od Josefa Maudera. Vedlejší dům byl postaven teprve v polovině 18. stol. jako kasárna a město ho získalo až krátce před jeho přestavbou.
Radnici ale nemusíme obdivovat jen zvenčí. Stačí zajít do podatelny hned za hlavním vchodem a tam se domluvit – na požádání si lze totiž prohlédnout nádhernou obřadní síň s triptychem Václava Radimského Kolín ve třech denních dobách, ale také podzemí radnice, konkrétně dvě sklepní místnosti, jež kdysi dávno sloužily jako vězení pro lehčí zločince, potom jako sklepy sousedního pivovaru a nakonec jako skladiště. Roku 2014 v nich bylo zřízeno malé lapidárium, kde jsou vystaveny originály soch z mariánského sloupu uprostřed Karlova náměstí a sochy světců z různých míst v Kolíně a jeho okolí. A děti tu určitě zaujmou tajuplné dveře bez kliky, za nimiž prý spí kolínský drak z dávné pověsti.
V jižní frontě domů nesmíme zapomenout na tzv. Veigertovský dům, pojmenovaný podle bohaté rodiny židovských obchodníků, která ho vlastnila zhruba od poloviny 18. do poloviny 19. stol. Dnešní podobu má z klasicistní přestavby v roce 1863, ale jeho historie je velmi dlouhá, byť přesně nevíme, jak vypadal. Jeho prvním slavným majitelem byl již na konci 15. stol. Jakub Krčín starší z Jelčan, děd slavného rybníkáře, který patří rovněž mezi proslulé kolínské rodáky. Nenarodil se však v tomto domě, ale na statku Krčínů, který se rozkládal v místech dnešního náměstí Republiky. Dnes je Veigertovský dům jedním ze tří objektů, kde má své expozice Regionální muzeum Kolín. Ve sklepení z 13. stol. je umístěna malá expozice věnovaná historii domu a archeologickým nálezům při jeho poslední rekonstrukci v letech 2011–2017. V patře jsou fotograficky připomenuty významné kolínské osobnosti, nikoli jen rodáci, ale i osoby, které ve městě nějakou dobu pobývaly a působily. Jeden sál je věnován slavné bitvě u Kolína, jež se odehrála v rámci sedmileté války 18. června 1757 a v níž byl poprvé rakouskou armádou poražen pruský král Fridrich II. Veliký. Plánuje se ještě další stálá expozice, která se bude zabývat historií Kolína.
U bitvy, jejíž datum Marie Terezie označila za „den znovuzrození monarchie“, se ještě na chviličku zastavme. Představovala vskutku zásadní zlom v dosavadním průběhu sedmileté války, ale také hluboký zásah do života lidí na Kolínsku. Na rakouské straně bojovalo zhruba 53 000 mužů, na pruské 34 000, ztráty se odhadují na 8–9 tisíc na rakouské a 14 tisíc mužů na pruské straně. Bitva se odehrála několik kilometrů západně od Kolína, přičemž její těžiště leželo u vesnice Křečhoř, kde také byl k 50. výročí nástupu na trůn císaře Františka Josefa I. v roce 1898 vybudován památník bitvy, který vytvořili architekt Václav Weinzettl a sochař Mořic Černil. Právě zde se každoročně odehrává vzpomínková akce v rámci projektu Válka v krajkách. Kromě pietních aktů v okolních vesnicích je její součástí pokaždé jiná bitevní ukázka podle předem připraveného scénáře s mluveným výkladem, na jejíž realizaci se podílí až kolem 200 mužů z nejrůznějších vojenskohistorických klubů, spolků a jednotek od nás i ze zahraničí.
Bartolomějské návrší
Největší seskupení památek v Kolíně najdeme pár desítek metrů jižně od Karlova náměstí na Bartolomějském návrší. Dominantou nejen návrší, ale vlastně celého Kolína je jeho nejcennější památka vůbec, gotický chrám sv. Bartoloměje, který se začal stavět současně se založením města. Původní raně gotická stavba vyhořela v roce 1349 a o 11 let později byl její obnovou pověřen samotný Petr Parléř, který v té době již také řídil pražskou stavbu chrámu sv. Víta. Parléř původně chtěl přestavět celý chrám, ale nakonec vytvořil jen vysoký „katedrální“ chór s věncem kaplí, vysvěcený roku 1378, zatímco trojlodí a dvě západní osmiboké věže zůstaly v původní raně gotické podobě. V roce 1504 pak byla u chrámu postavena samostatná pozdně gotická zvonice. Ta patří také k památkám, jež lze na návrší navštívit v rámci komentovaných prohlídek. V jedné místnosti je v ní umístěna část chrámového pokladu, vystoupit lze kolem pětice zvonů až na ochoz, který slouží jako vyhlídková terasa.
Interiér kostela byl v 17. a 18. stol. barokizován, ale následně poškozen v roce 1796 požárem, který tehdy zachvátil velkou část města. Až téměř o sto let později se přistoupilo k větším opravám, jež vedl známý architekt Josef Mocker v duchu tehdy oblíbeného historizujícího purismu, takže baroko zase kostel z velké části opustilo…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Kolínsko a Kutnohorsko