Sotva se najdou turisté, kteří by během pobytu v Paříži nenavštívili také Versailles, proslavené nádherou královského zámku a rozsáhlého parku. Jistě tam nejsou zklamáni velkolepou ukázkou dvorského životního stylu ve vrcholném období francouzských dějin.
Když si zde, zhruba 20 km jihozápadně od centra Paříže, dal Ludvík XIII. v roce 1624 postavit lovecký zámeček, jistě netušil, že jednou tu bude stát rezidence o více jak dvou tisících místnostech, obklopená parkem o rozloze asi 8 km2. Místo znal už z dřívějška; vesnice Versailles bývala střediskem stejnojmenného panství s oblíbeným loveckým revírem, tehdy v držení hrabat z rodu Gondi, a na jejich zámku zde jako host několikrát pobýval už jeho otec Jindřich IV., který malého Ludvíka bral s sebou.
Jindřich IV. se roku 1610 stal obětí atentátu a Ludvík, tehdy devítiletý, se stal francouzským králem jako Ludvík XIII. Role, do níž byl postaven, nebyla záviděníhodná: poručnictví Marie Medicejské, pletichy jejích oblíbenců a úskoky vysoké politiky, jíž dominoval všemocný kardinál Richelieu… jako bychom se vraceli na stránky Dumasových Tří mušketýrů. Ludvík trpěl agorafobií, strachem ze shluku lidí a z otevřeného prostoru, a zřejmě to byl důvod, proč hledal klidné, čistě soukromé útočiště a proč jeho volba padla právě na Versailles, kde na malé výšině uprostřed mokřadů tehdy stál jen osamělý větrný mlýn. Ten roku 1624 koupil a pustil se do novostavby.
Jméno jejího architekta neznáme; víme však, že šlo o obdélnou stavbu o třech podlažích, doplněnou dvěma nižšími křídly podél nádvoří otevřeného k východu. A král se na dokončení zřejmě těšil – sotva pár měsíců po zahájení stavby v nedokončeném objektu poprvé nocoval a v roce 1626 sem přivedl část svého dvora.
Už počátkem 30. let byl zámek poprvé výrazně rozšířen. Architekt Philibert Le Roy tehdy k nárožím objektu přidal pavilony čtvercového půdorysu, ale zachoval sestavu starších částí s původním vstupním nádvořím a fasádami kombinujícími neomítnuté cihlové zdivo s dekorací ze světlého kamene, a to pod strmými střechami s krytinou z modrošedé břidlice. A protože v roce 1632 král odkoupil od Gondiů zbytek panství a dokonce dal zbořit jejich původní sídlo, nic už nestálo v cestě velkolepým úpravám okolí – především zahradám ve „francouzském“ stylu, jak je navrhl jejich správce Jacques Boyceau. Odtud pochází i označení pro typickou úpravu parků při barokních zámcích v celé Evropě, s živými ploty a důmyslně kompovanými záhony květin vytvářejících geometrické vzory a arabesky. A typickým výrazem barokního cítění byla i terasa vložená do středu prvního patra zahradního průčelí a vnějším schodištěm přístupná i ze zahrady. Na jejím místě později vznikl slavný Zrcadlový sál, ale ve své době představovala důležitý článek spojení architektury s vnějšm prostředím.
V květnu 1643 Ludvík XIII. zemřel a na trůn usedl jeho čtyřletý syn Ludvík XIV. O „Králi Slunci“ a povaze jeho vlády bylo už napsáno mnoho. Francii vládl neuvěřitelných 72 let, během nichž dokázal zemi povznést do postavení velmoci prvního řádu. Dlouhé období jeho vlády bylo poznamenáno nekonečným sledem politických kampaní, bouří a válek – od poručnické vlády jeho matky Anny Rakouské, opírající se jak v politické, tak v osobní rovině o oddaného kardinála Mazarina, až do dospělého věku, kdy po Mazarinově smrti v roce 1661 mohl prohlásit své slavné Lʼétat, cʼest moi („Stát jsem já“) a poté zemi úspěšně vést až do své smrti roku 1715.
Délka Ludvíkova panování se po jeho smrti stala podnětem k dohadům o identitě jeho osobnosti; už Voltaire v roce 1738 zveřejnil úvahy nad totožností záhadného obyvatele Bastily, jemuž nemělo být odpíráno žádné potěšení kromě svobody, avšak nesměl sejmout masku, zakrývající mu tvář. Byl to sám Ludvík XIV., při nějakém palácovém převratu nahrazený dvojníkem? Záhadou „muže s maskou“ se později zabývali mnozí, dokonce i Ludvík XV. a samozřejmě též Alexander Dumas st., ale nikdo z nich nenalezl přesvědčivou odpověď.
Už v roce 1641 malý Ludvík poprvé navštívil Versailles, když v rodinném sídle Saint-Germain-en-Laye řádily neštovice a tříletý dauphin (doslova „delfín“, což byl titul korunních princů) sem byl odvezen do bezpečí, podruhé pak jako třináctiletý v roce 1651 – tehdy už jako král. A Versailles si zřejmě oblíbil. Zpočátku kvůli honitbě, ale pak i jako příjemné útočiště před nepokoji odehrávajícími se v hlavním městě. Po otcově smrti byl zámek dosti zanedbaný a o jeho správě se vyprávěly barvité historky (jak rozzuřený intendant kvůli zlodějnám vypálil ránu z pistole do zahradníka nebo jak se na něho hnal s mečem), ale mladý Ludvík XIV. brzy pochopil, že Versailles jako stálá královská rezidence mu skýtá ideální prostor pro realizaci před…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Evropské poklady