Z dálky kamenitý kopec. Až když přijedete blíž, zjistíte, že ty kameny mají svůj pevný řád. Na úpatí pět nízkých, okrouhlých, hladce omítnutých stavení. Chirokitía – z hlubin času zrozená.
Prehistorická osada na strmém úbočí kopce nad říčkou Maroni patří k nejstarším a nejlépe dochovaným v celém východním Středomoří. Nečekejte tu však žádné architektonické skvosty nebo umělecká díla. Aby si návštěvník trochu bezradný ze spleti nízkých zídek, vykopaných a zakonzervovaných ve svahu, dokázal udělat aspoň jakousi představu, postavili pod kopcem těch pět zmíněných replik. A většina archeologických nálezů je v muzeích v Nikósii a Larnace, tady zůstalo jen pár moždířů a třecích kamenů. Jenže právě to slovo „tady“ je důležité. V muzeu vzdáleném desítky kilometrů to prostě není ono.
Lidé sem přišli asi před 9000 let z Anatolie či z oblastí u východních břehů Středozemního moře. Neznali ještě keramiku, ale pěstovali už obilí (pšenici a ječmen) i luštěniny (hrách a čočku), chovali ovce, kozy a prasata a jídelníček si vylepšovali ulovenou zvěřinou a nasbíraným divokým ovocem. Žili v domcích stavěných na kruhovém půdorysu, bez základů, rovnou na zemi. Spodní část – ta, která se zachovala – byla z kamenů, horní z nepálených cihel. Vykopáno bylo zatím na dvacet těchto stavení, o různém průměru (od necelých dvou a půl do více než devíti metrů) a různé síle zdí (až jeden a půl metru). Domy měly ploché střechy ze dřeva, rákosí a hlíny. Celá vesnice byla chráněna překvapivě mohutnou obrannou zdí.
Zvláštní byl způsob pohřbívání mrtvých – ve skrčené poloze na boku pod udusanou podlahou obytného prostoru, který nebyl po pohřbu opuštěn, ale normálně se v něm žilo dál. Pohřbívalo se několik generací po sobě na stejné místo, takže v některých domech bylo nalezeno i přes 20 koster. Většina nebožtíků byla zakryta těžkým kamenem, aby se zřejmě nemohli z posmrtného života vrátit zpátky. Mnozí také byli vybaveni hrobními dary, především náhrdelníky, kamennými nádobami a jinými předměty každodenní potřeby. Lidé byli tehdy menší než my dnes, muži měřili kolem 160 cm a ženy ještě o 10 cm méně. A umírali z dnešního pohledu mladí – muži zhruba v pětatřiceti letech, ženy dokonce ve třiatřiceti.
Asi 5800 let př. n. l. byla Chirokitía náhle opuštěna skoro na tisíc let a zatím se pořád ještě neví, proč odtud lidé odešli. Ti, kteří se sem vrátili někdy kolem roku 5000 př. n. l., už patřili k jiné kultuře. Znali keramiku a také jiné užitkové rostliny a zvířata než jejich předchůdci. Archeologové se proto domnívají, že šlo o novou skupinu migrantů, která v té době dorazila na Kypr. Z této druhé fáze osídlení Chirokítie nepochází příliš mnoho architektonických pozůstatků, ale o to víc drobných nálezů. I tito lidé opustili obec zřejmě náhle, někdy na počátku čtvrtého tisíciletí př. n. l., a také jejich odchod zůstává dosud nezodpovězenou hádankou. Nejen jako místo otazníků, ale hlavně jako lokalita, která podává cenné informace o šíření lidské civilizace z Asie do Středomoří, byla Chirokítia zapsána na seznam Světového dědictví UNESCO. I když zde první vykopávky vedl kyperský archeolog Porfyrios Dikaios již v letech 1936–1946 a od roku 1977 tu pracovali francouzští badatelé, je zatím prozkoumána jen část celého areálu. A tak je možné, že se tu v hloubce pod zemí skrývá ještě nejedno překvapení a třeba i odpovědi na dosud nezodpovězené otázky.