Poloostrov Peloponés je velký asi jako Jihočeský a Středočeský kraj s Prahou dohromady. Území nijak rozlehlé však skýtá množství zásadních památek ze tří nejvýznamnějších historických epoch Řecka – mykénského období, doby archaické a klasické i období byzantského. Když k tomu přidáme ještě nádherné moře, spektakulární pláže a francké či benátské pevnosti, vybere si tu každý.
Peloponés spojuje s pevninou Korintská šíje, 15 km dlouhá a v nejužším místě pouze 6,3 km široká. Jen takový kousek souše odděluje Korintský záliv na západě od Saronského na východě. Jeho překonání ušetří lodím plavbu kolem celého poloostrova, a tak není divu, že již v antice se vážně uvažovalo o výstavbě průplavu. Jako první přišel s touto myšlenkou korintský tyran Periandros někdy na přelomu 7. a 6. stol. př. n. l. Tehdy zůstalo jen u myšlenky, nicméně za Periandra se začala stavět dlážděná cesta diolkos, po níž se později lodě převážely naložené na vozech, z čehož plynuly Korintu slušné příjmy. O stavbě průplavu se několikrát uvažovalo i za Římanů, císař Nero ji dokonce v roce 67 nechal zahájit, ale než o rok později zemřel, stihlo se postavit podle Plinia Staršího jen asi 800 m. Neronův nástupce Galba stavbu ihned zastavil, neboť ji považoval za příliš drahou. A tak vznikl Korintský průplav, fakticky učinivší z Peloponésu ostrov, až v novověku, konkrétně v letech 1892–1893. Spojení Peloponésu s pevninou naopak zajišťuje pět mostů – dva silniční a jeden železniční ve výšce asi 45 m nad hladinou a dva silniční u obou konců kanálu, jež jsou ponorné – pokud je potřeba, aby projela loď, mostovka se ponoří pod hladinu. Kanál dnes slouží především jachtám a menším turistickým lodím, podnikají se tu i vyhlídkové plavby pro turisty. Jeho maximální šířka v úrovni hladiny je totiž jen 25 m, takže průjezd je povolen pouze lodím do šířky 17 m. Výjimku dostala v roce 2019 výletní loď Braemar o šířce 22,5 m a délce 195 m, která s 929 pasažéry na palubě a jako všechny větší lodě zde vlečena remorkérem, kanálem projela a ustavila tak nový velikostní rekord plavidla, které průplav zdolalo.
Z dnešního pohledu tkví hlavní jedinečnost Peloponésu v památkách mykénské kultury. A na prvním místě jsou pochopitelně samotné Mykény. Většina z nás je má spojené s legendárním králem Agamemnónem, vůdcem všech Řeků před Trójou, a to především díky Homérově Íliadě. V současnosti se trójská válka (samozřejmě stále s výhradou, zda se doopravdy odehrála) nejčastěji datuje kamsi kolem roku 1200 př. n. l., v širším rozpětí zhruba do období 1260–1180 př. n. l. Většina staveb, jejichž základy dnes na mykénské akropoli a v jejím okolí vidíme, vznikla přibližně v rozmezí let 1350–1200 př. n. l., takže s trójskou válkou časově dobře koreluje. Neplatí to však obecně. Šachtové hroby v hrobních okruzích A (na akropoli, kousek za vstupní Lví bránou) a B (mimo akropoli, nedaleko od parkoviště a tzv. Klytaiméstřiny hrobky) jsou o více než 300 let starší, pocházejí z 16. stol. př. n. l. To však nevěděl Heinrich Schliemann, když po svém úspěchu v Malé Asii, kde objevil pozůstatky starověké Tróje, začal se systematickými vykopávkami také v Mykénách. Ve svém nadšení pro homérský příběh, jehož pravdivost chtěl doložit svými nálezy, označil zlatý poklad, jenž našel v Tróji, jako Priamův, a jednu ze zlatých masek, nalezených v šachtových hrobech na mykénské akropoli, jako Agamemnónovu. V prvním případě zlaté šperky předešly homérský příběh asi o tisíc let, ve druhém nejméně o tři stovky.
Kromě akropole se slavnou Lví bránou a monumentálními hradbami z kyklopského zdiva a muzea představujícího zdejší nálezy jsou v okolí přístupné také některé z celkem devíti nalezených kopulových hrobek na kruhovém půdorysu (tholoi). Nejznámější, největší, nejlépe zachovalá a také jedna z nejmladších (kolem 1250 př. n. l.) se nazývá Átreova pokladnice nebo také Agamemnónův hrob. Pokud Átreovci byli opravdu historickým rodem, pak by spojení pokladnice s Átreem a jeho synem Agamemnónem mohlo být daleko pravděpodobnější, než se soudilo dříve. Podle legend byli Átreovci druhou panovnickou dynastií v Mykénách. Tou první byli Perseovci odvozovaní od bájného zakladatele Mykén Persea, syna Diova. Átreus pak byl strýcem Eurysthea, posledního perseovského vládce, který byl i se svými syny zabit ve válce s Athénami. Mimochodem, před návštěvou Mykén je dobré začíst se do řecké mytologie související s tímto místem. Přiblíží to jména, jež se tu objevují v názvech různých objektů, a zároveň připomene, které všechny postavy známé z nejrůznějších uměleckých děl jsou s Mykénami nějakým způsobem spojené, včetně třeba Élektry, Ífigenie, Oresta, Meneláa či Aigistha. Ale pozor – není to čtení pro slabé povahy, jde o jedny z nejkrvavějších příběhů již tak dost krvavé řecké mytologie.
Mykénská kultura se ale na Peloponésu připomíná ještě na několika dalších místech, z nichž stojí za připomenutí přinejmenším dvě. Tíryns, vzdálený od Mykén asi 20 km, je dokonce spolu s nimi zapsán od roku 1999 na seznamu Světového dědictví UNESCO. K vidění tu jsou pozůstatky rozlehlé opevněné rezidence palácového typu z období 1400–1300 př. n. l. Mohutné hradby vystavělo podle legendy sedm Kyklópů, jak jinak než z kyklopského zdiva. Město bylo hradbami proslulé už ve starověku, Homér ho popisuje jako „město krásných hradeb“ a ještě ve 2. stol. připomíná známý řecký spisovatel Pausaniás ve svém cestopise Cesta po Řecku, že „Helénové mají ten zlozvyk, že se podivují více pozoruhodnostem zahraničním než domácím, vždyť znamenití historikové se snažili vylíčit co nejpodrobněji pyramidy u Egypťanů, avšak o pokladnici Minyově a o hradbách Tírynthu se ani slovíčkem nezmínili, ačkoli nejsou o nic méně pozoruhodné“.
Na jihu Peloponésu, asi 17 km od dnešního stejnojmenného městečka, leží pozůstatky mykénského města Pylos, konkrétně paláce legendárního krále Nestora, nejstaršího řeckého hrdiny v trójské válce. Nedaleko od něj je několik kopulových hrobek a v roce 2015 zde mezinárodní archeologický tým financovaný univerzitou v Cincinnati objevil šachtový „hrob gryfího válečníka“, právem označovaný za největší archeologický objev v Řecku za několik posledních desetiletí. Nevyloupený hrob datovaný do let 1500–1450 př. n. l., tedy ještě před období, v němž vznikla největší mykénská palácová centra, dosud vydal na 3500 artefaktů včetně například čtyř zlatých pečetních prstenů se složitými mínojskými vyobrazeními, jež dokládají kulturní výměnu mezi Mínojci a Mykéňany na počátku 15. stol. př. n. l. Nestorův palác je rovněž výjimečný množstvím hliněných tabulek popsaných lineárním písmem B, jež tu byly nalezeny. V malém počtu je známe i z Mykén a Tírynthu, ale v Pylu se jich našlo kolem tisíce. Některé jsou spolu s mnoha dalšími artefakty z Nestorova paláce i jiných nalezišť mykénské kultury vystaveny v archeologických muzeích v Choře (aktuálně uzavřeno kvůli rekonstrukci) a v Pylu.
Přehled nejznámějších vykopávkových lokalit z archaického a klasického období můžeme začít v Korintu. Současné město bylo založeno jako Nový Korint přímo na pobřeží až v roce 1858 po zemětřesení, které zničilo zhruba o 6 km jihozápadněji ležící dosavadní město postupně se rozrůstající nad a kolem Korintu antického. Cílem milovníků památek je právě tento Starý Korint, nabízející kromě několika penzionů a taveren rovněž vykopávkovou oblast. Dominuje jí dórský Apollónův chrám z 6. stol. př. n. l. se sedmi znovu vztyčenými monolitickými sloupy. Nad pozůstatky antického města se tyčí hora Akrokorint (575 m n. m.) s prakticky nedobytnou pevností, která tu ve funkční podobě existovala od archaické doby až do začátku 19. stol., současné hradby jsou benátské.
Asi vůbec nejznámější lokalitou této éry je Olympia, místo, kde posvátný okrsek existoval již v době mykénské a pak znovu od 9. stol. př. n. l. a kde se od roku 776 př. n. l. konaly olympijské hry. O antické Olympii i tradici olympijských her jsme publikovali velmi podrobný článek v čísle Evropské poklady 2 (ZS 8/2021), na který všechny zájemce odkazujeme.
A ještě alespoň jedno místo z klasického období musíme zmínit, totiž Epidauros. Většinu čtenářů napadne po přečtení tohoto jména asi jako první slovo „divadlo“. Ano, pečlivě zrekonstruované divadlo se stalo takřka symbolem Epidauru, jenže pozor – divadlo není z klasické doby, nýbrž až z doby helénistické, z 3. stol. př. n. l. Podstatně méně známá je skutečnost, že v Epidauru existovala již od 6. stol. př. n. l. Asklépiova svatyně, jejíž součástí byla lázeňská zařízení, v nichž se léčilo inkubací neboli spánkem na podlaze chrámu (s využitím psychoterapie, autosugesce apod.). Asklepionů bylo v Řecku na tři sta, ale hlavním střediskem kultu byl právě ten v Epidauru. A tak tu máme kromě divadla třeba také Asklépiův chrám či pozůstatky kruhového tholu, postaveného údajně nad Asklépiovým hrobem. Asklépiovým otcem sice byl Apollón, ale matkou pouhá smrtelnice Korónis, takže i Asklépios byl smrtelný – zabil ho Zeus bleskem, když zjistil, že Asklépios nejen uzdravuje nemocné, ale také křísí mrtvé. (To, že Apollón pak zabil Kyklópy, kteří Diovi kovali jeho blesky, už na věci nic nezměnilo.) A také je tu prastará svatyně Apollóna Maleata, chrám Artemidin i Afrodítin, katagógeion (ubytovna pro poutníky), gymnasion i stadion. Až budete v Epidauru, nezapomeňte, že se tam dá obdivovat víc než jen dokonalá akustika divadla.
Byzantské období má svůj kulturní vrchol na Peloponésu v Mystře nedaleko antické Sparty, jimž věnujeme v tomto čísle samostatný článek.
Několik uvedených míst na Peloponésu zdaleka nepokrývá jeho veškeré kulturní bohatství. Tak schválně – víte, která je historicky první řecká památka zapsaná na seznam Světového dědictví UNESCO? Ne, ani athénská Akropole, ani Delfy, ty byly zapsány až o rok později. Chrám Apollóna Epikúria v Bassai z 2. pol. 5. stol. př. n. l., v kopcích uprostřed Peloponésu, v nadmořské výšce více než 1000 m, byl zapsán jako první roku 1986. A pak že není na Peloponésu co objevovat!
Úplné znění článku naleznete zde