Korowajové
Duchové přicházejí! Ve věku čtení genetického kódu se vracíme do doby kamenné! Mizí pojem času, který zde má jiná měřítka, dělí se jen na dvě části – jednu od východu do západu slunce pro život a druhou, černou, plnou duchů a kouzel.
Korowajové jsou nedosažitelní, žijí v deštném pralese, jak je bohové stvořili. Nechtějí přijít do styku s civilizací ani s jinými kmeny. Může jich být snad na padesát různých klanů. Jejich loviště ve slepé části ostrova plné bažin neskrývají objevené poklady. Část Korowajů žije za neviditelnou hranicí, kterou vláda nazývá Pacification Line. Není zakreslena v žádné mapě, její blízkost se pozná jen podle sílícího ticha a narůstajícího odporu lidí proti vetřelcům. Sayakhové a další kmeny ještě nemají s cizinci zkušenost. Džungle nezná žádný rychlejší pohyb než chůzi. Kolo tady ještě nebylo vynalezeno. K čemu by zde bylo? Řídnoucí clona džungle znamená mýtinu, kterou vyklučili lidé. V dálce se objevuje první stromová chýše! Bouda je jak cizopasný epifyt nalepená vysoko na stromě v symbióze lidí a mraků. U Korowajů zvítězil život vysoko v korunách pralesních velikánů. Bez provazů i hřebíků dokážou zavěsit své chýše z ratanu a sága na kmeny stromů. Vzdalují se zemi, kde vše požírají houby, termiti a bakterie. Utíkají od nepřátel a malarických komárů vzhůru, nahoře je klid. Spojnicí se zemí je pouze tyč se zářezy.
Lampa se v místním jazyce řekne „měsíc duchů“. Svůj název má každý z deseti různých druhů šípů. Jedenáct odlišných slov je pro ságo, jen jediný společný výraz zde má láska, soucit i smutek. Korowajové nedávají city najevo, nikde nevidíme pár, který by si šeptal něžnosti. Něha se schovala, žijí zde bez výstřelků lásky a nenávisti našich vztahů v civilizaci. Když odchází muž z chýše déle než na den, měla by jít žena s ním, aby nepřitahovala pozornost jiných. Jde a nese většinu toho, co v džungli nasbírají. Kromě dítěte vláčí těžší věci na rameni a v síti na zádech, místní láska je vydřená. Korowajové neznají výraz „překvapení“, neznámé je pro ně i důležité slovo „jak?“ Pro trenky a triko neměl jejich jazyk také výraz, říká jim „kůže duchů“. Stačí jediný dotek cizího světa a někteří Korowajové mění kůži. Pak se dívají s pohrdáním na ostatní, kteří touto změnou ještě neprošli.
Jejich chýše má tři části. V prostřední společné klouže běžný život, přední část je mužská, zadní pro ženy. Po stěnách visí luky a šípy, jediným „nábytkem“ jsou ságové listy. U stropu se houpají kosti nalovených zvířat, lebky kaloňů, zobák zoborožce, želví krunýře, hlava papouška, čelisti divokého…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Indonésie