Prostá stavba z omítnutých kamenů je zalitá sluncem. Stavení s jednoduchou sedlovou střechou stojí na konci malé zahrádky, na první pohled jakási stodola. Druhý zkoumavější pohled se už nedokáže odtrhnout. A skoro se mu nechce věřit – to se nedá vymyslet, leda rovnou postavit. Ajios Nikólaos tis Stegis – svatý Mikuláš ze střechy.

Vpravo jsou vysoké čtverhranné dveře, nad nimi malé polokruhové okénko vyplněné kamennou kružbou. Dál doleva je nejprve výklenek se dvěma úzkými obloukovými okny – pravé je funkční, nahoře zase s půlkruhem kamenné kružby, levé zazděné. Vedle nízké, obloukem zakončené dveře a vysoko nad nimi čtverhranné okénko. Úplně vlevo vnější opěrný pilíř se šikmou stříškou. Nad dvojicí obloukových oken a nad pilířem zejí ve výši patra díry, pravá čtverhranná, levá půlkruhová, a z nich jak vyplazené jazyky vykukují kusy střechy – ano, ten objekt má střechy dvě! Vysvětlení je docela prosté. Nad původním kostelem s centrální kopulí byla později přistavěna velká sedlová střecha podepřená zdmi, takže kostel získal zároveň nový nartex a krytou chodbu kolem sebe. Svatý Mikuláš je jednou z nejtypičtějších ukázek kyperských horských kostelíků v pohoří Tróodos. Je jich tu skoro dvacet a některé z nich začaly dostávat už v křižáckých časech tyhle „stodolové“ střechy. Zvyk se udržel i později za Benátčanů – důvodem byla ochrana před sněhem a deštěm. Chodba kolem vlastního kostela pak umožňovala neustálé proudění vzduchu, což prospívalo malbám uvnitř.

A jsme u druhého typického rysu tróodských kostelíků, ještě významnějšího než jistá architektonická nekonvenčnost některých z nich. Kostely jsou uvnitř malované – od podlahy po strop, každičké místo je zaplněno freskami. Když k tomu přidáme ještě ikony na ikonostasu, dostaneme úchvatnou galerii byzantského malířství. Spočítat všechny malované kostely na Kypru snad ani nejde. Mnich Dometios, jenž sestavil jejich reprezentativní přehled v publikaci vydané roku 2005, jich uvádí na celém ostrově 39, ale hned v úvodu upozorňuje, že jde jen o ty nejdůležitější. Jejich největší koncentrace je právě v horských vesnicích Tróodu. Deset objektů je tam vyznamenáno tím, že jsou zapsány na seznamu Světového dědictví UNESCO. Počet nemusí být konečný, protože se uvažuje o rozšíření zápisu o další stavby. Patří mezi ně devět jednotlivých „stodolových“ kostelů včetně popsaného sv. Mikuláše a jeden rozsáhlejší komplex – klášter Ajios Ioánnis Lampadistís ve vesnici Kalopanajiótis.

Svatý Mikuláš ze střechy pochází už z 11. stol. – z té doby se dokonce dochovala i část fresek, které tak jsou jedny z nejstarších na Kypru vůbec, ostatní pocházejí z 12., 14. a 17. stol. Kostel stojí pár kilometrů od vesnice Kakopetriá, která může být jedním z výborných výchozích míst při cestách nejen za tróodskými kostely, ale i vesnicemi. Jsou stejně rázovité jako kostely, se zajímavými lidmi a přežívajícími tradičními řemesly. V tomto směru nejproslulejší je Léfkara, kde muži zpracovávají stříbro a ženy už od středověku zhotovují nádherné krajky. Místní rádi tvrdí, že v roce 1481 při své návštěvě Kypru zde jednu krajku zakoupil Leonardo da Vinci a věnoval ji milánskému Dómu, a dokonce že ji později zvěčnil na své slavné nástěnné malbě Poslední večeře v dominikánském klášteře Santa Maria delle Grazie – potíž je, že návštěva slavného renesančního umělce a badatele na Afrodítině ostrově není vůbec jistá a historicky doložená. Samotná Kakopetriá má malou starou část, jejímž jádrem je jedna památkově chráněná ulice s domy z 18.–19. stol., jež byly s pomocí státu zrestaurovány. Základy a spodní část, někdy i celé přízemí jsou kamenné, horní část z omítnutých vepřovic a k tomu krásné dřevěné balkony. V jednom z domů je stylová restaurace, v níž především zdejší pstruzi chutnají výtečně.

Hned vedle Kakopetrie je vesnice Galáta a na jejím okraji v polích dva „stodolové“ kostely na dohled od sebe. Slavnější je ten větší z nich, Panajía tis Podíthu, také jeden z desítky UNESCO. Jako v mnoha jiných případech i on patřil původně ke klášteru, z kterého se však dodnes již nic jiného nedochovalo – zchátralé klášterní objekty s bývalými mnišskými celami byly strženy v 50. letech 20. stol. Klášter nikdy nebyl příliš velký, ruský mnich Basilios (Vasilij) Barskij, který ho navštívil v roce 1734, si poznamenal, že ve dvouposchoďové budově z vepřovic žijí dva mniši. Po tragických událostech roku 1821 byl klášter opuštěn a později v něm nějakou dobu fungovala první vesnická škola.

Na bázi vysokého trojúhelníkového štítu západního průčelí kostela se dochoval nápis, jenž mj. praví, že „tento svatý a ponížený kostel všesvaté Matky Boží byl postaven v roce 1502 na náklady a s vynaložením velké námahy pana Dimitri de Koro a jeho manželky Heleny“. Oba donátoři s modelem kostela v původní podobě, ještě bez cho