Řeka Ohře razící si cestu podkrušnohorským zlomem chytila do své smyčky odlehlý skalnatý útes a stále víc jej zaškrcuje. Dnes souvisí tento okrouhlý poloostrov se svým otcovským Slavkovským lesem už jen velmi úzkou šíjí. Po tisíciletí patřila tato výspa skal k nejlépe chráněným místům Čech, a je proto s podivem, že zde nebyly nalezeny žádné stopy pravěkého osídlení, ale až slovanská keramika z doby hradištní. Zato tady však stál jeden z nejstarších českých hradů, který od poloviny 12. století střežil Chebsko, které bylo právě nově připojeno k České koruně. Za sto let, někdy po roce 1234, převzal pozdně románský loketský hrad od starého hradištního Sedlce roli centra slovanského osídlení v severozápadních Čechách. Tato kamenná pevnost, vypínající se nad nejvyšší skálou poloostrova, je zároveň jeho dominantou, a to už více než 850 let. Spolu se svým městským podhradím je jakousi architektonickou korunou na hlavě okrouhlého skalního útesu. Vzácně harmonické spojení přírodního a lidského díla pak po staletí okouzluje všechny návštěvníky a je i trvalou pýchou místních obyvatel. Zdejší neobyčejně malebnou scenérii obdivoval roku 1823 také Goethe, který na Lokti oslavil své 74. narozeniny, a v dopise příteli nazval místo svého pobytu krajinářským uměleckým dílem.

Loket byl už od svého založení hradem královským, a proto se ho také dotýkaly jak mnohé události českých dějin, tak i různé příhody z osobního života českých panovníků. Ti na své loketské „zboží“ dost často zajížděli a také na něm prováděli nejrůznější stavební úpravy a přestavby. Například Přemysl Otakar II. nechal postavit mohutné, až dva metry široké hradby s polokruhovými baštami, ale také pozval z Německa nové kolonisty, aby polopustý kraj dosídlili. V průběhu staletí měl hrad i různojazyčná jména, jako například Locket, Elrnbogen Ellbogen či latinský název Cubutus (který se používá se dodnes), vše psáno v různých pravopisných podobách, ale vždy jméno souviselo s jeho neobyčejnou polohou v ohbí – lokti řeky. Králové navíc považovali Loket za „klíč k českému království“ a toto jeho poslání dodnes symbolizuje hradní a pak i městský znak.

Po Přemyslovcích na Lokti často pobývali i Lucemburkové. Za vlády Jana Lucemburského se stal právě Loket svědkem největší manželské roztržky mezi prchlivým Janem a o čtyři roky starší Eliškou Přemyslovnou, která víc než král cítila odpovědnost za české království a osobní odpovědnost za udržení přemyslovské tradice. Na svůj nejpevnější hrad Loket se i se svými dětmi podvakrát uchýlila, když byly poměry v Čechách nejisté a šlechta neuznávala královu autoritu. Poprvé z Lokte odjeli královští manželé společně, zatímco děti nechali v bezpečí loketských hradeb. Podruhé tomu bylo jinak. Když Jan zase jednou dlouho pobýval ve světě a Eliška žila na Lokti se čtyřmi dětmi – dvěma princeznami, s tříletým Václavem, následníkem trůnu, a jeho tříměsíčním bratrem, spletl Jindřich z Lipé, v českých dějinách známý jako mocichtivý vůdce šlechtické opozice, proti královně intriku. Obvinil ji u krále, že usiluje o jeho trůn, jehož se chce zmocnit pomocí kralevice Václava, a vládnout v jeho jménu. Běsnící král s početnou družinou přepadl královnin dědičný hr…