Británie v minulosti nevládla jen nad vlnami oceánů, ale i nad svými vnitrozemskými vodními cestami. Ostrov byl od konce 18. století protkán sítí kanálů, jejichž celková délka přesahuje délku toku Dunaje. A nejvíce průplavů je právě v průmyslově nejrozvinutější Anglii. Bez velké nadsázky lze říci, že na ně narazíme téměř ve všech jejích koutech.
Vznik prvního kanálu – Fossdyke – se datuje až do doby vlády římského císaře Hadriána, ve 2. století. Sloužil k zavlažování a plavbě. Spojoval Lincoln s řekou Trent u Torksey a Římané po něm zásobovali svoji posádku v Yorku. O tisíc let později, za panování krále Jindřicha I., byl rozšířen.
Svoji zlatou éru ale vnitrozemské vodní cesty zažily v letech 1760 až 1820, kdy byly doslova jedním z hnacích motorů průmyslové revoluce. V té době bylo ve Velké Británii splavných téměř 6,5 tisíce kilometrů vnitrozemských vodních cest, po kterých se přepravilo více než 30 milionů tun nákladu ročně. Těžkou ránu kanálům zasadil rozvoj železniční dopravy po roce 1825. I tak se ale po nich některé zboží plavilo až do konce druhé světové války. Definitivní konec jejich komerčního využití přinesla konkurence nákladních automobilů a poslední ránu jim zasadily kruté mrazy na přelomu let 1962 a 1963. V 60. letech se jejich délka zkrátila na necelých 2800 kilometrů. Mnohé kanály byly ponechány svému osudu a některé byly dokonce zasypány.
V roce 1948 byly vnitrozemské vodní cesty ve Spojeném království znárodněny a byly podřízeny Britské dopravní komisi jako její nevýznamná součást. Jejich „důležitost“ dokumentuje výrok jednoho tehdejšího úředníka: „Pod nás spadají také kanály?“ Teprve v roce 1962 byla ze zákona zřízena zvláštní Rada britských vodních cest. A další dopravní zákon z roku 1968 uznal i jejich význam pro rekreaci. Avšak stále byly ohroženy ty, které zákon označil jako „ostatní“. Celá 70. a 80. léta provázel život vodních cest nedostatek financí. Nebýt nadšené práce mnoha dobrovolníků i pomoci některých místních úřadů, je docela možné, že by toho dnes již k záchraně příliš mnoho nezůstalo. Až nová vládní politika na konci minulého století dala existenci kanálů a jejich dalšímu rozvoji definitivně zelenou.
Tehdy nastala jejich renesance, jejich nový zlatý věk. Společnost British Waterways, která síť vodních cest spravuje, se tehdy rozhodla, že opraví nebo znovuotevře přes 300 kilometrů kanálů. Začaly sloužit zejména pro rekreaci a odpočinek.
„Nic takového nebylo od konce 18. století, kdy investoři byli dychtiví po koupi akcií nových kanálů, k vidění. Partnerství s místními úřady, stavebními firmami i různými nadacemi nám pomohlo zahájit do této doby nejambicióznější program restaurace vodních cest. Jejich potenciál ovlivnit lidský život k lepšímu je obrovský, ale je příliš často nevyužit,“ prohlásil ředitel British Waterways Dave Fletcher a dodal, že projekt je otevřen každému občanu, zájemcům o životní prostředí či obdivovatelům britského průmyslového dědictví. Zdůraznil také význam dobrovolníků, kteří se mohou přímo zapojit do rekonstrukcí kanálů a hrát svoji důležitou roli v jejich zachování a pomoci životnímu prostředí.
V rámci projektu byl například rekonstruován nejvýše položený kanál v Anglii Huddersfield, který protéká z hrabství Yorkshire do Cheshiru a jehož součástí je také pět kilometrů dlouhý Standedgský tunel. Nesmíme zapomenout ani na renovaci Andertonského lodního výtahu, který přepravuje čluny mezi Weaverskou navigací a kanálem Trent and Mersey.
Počátkem roku 2003 byl v Anglii dokonce po stu letech dokončen zcela nový průplav dlouhý přes 32 kilometrů mezi Grand Union Canal a řekou Great Ouse. A před dvěma lety se jeden z kanálů v západní části Velkého Londýna začal využívat po třiceti letech také k nákladní vodní dopravě. Tato „vlaštovka“ však nic nemění na tom, že dnes je jejich využití převážně rekreační.
Síť kanálů zahrnuje také neuvěřitelné množství kulturních, přesněji řečeno technických památek. Kanály jsou překlenuty 4763 mosty ze dřeva, kamene či litiny, protékají 60 tunely, z nichž je v současné době nejdelší splavný Blisworthský (2794 metrů) na Grand Union Canal. Lodě musí překonat celkem 1549 zdymadel, mohou dokonce plout nad okolní krajinou přes některý z 397 akvaduktů. Vodní cesty a služby s nimi spojené vytvářejí na 55 tisíc pracovních míst.
Průplavy, či přesněji řečeno jejich břehy, však slouží také turistice. Mnohé stezky a cestičky podél kanálů vznikly již v dávných dobách, aby se po nich mohli pěšky vracet lodivodi. Ročně kolem kanálů projde na deset milionů chodců a projede přes sedm milionů cyklistů. Turisté mohou pozorovat nejen krásnou přírodu v jejich okolí, ale i pomalu plující, speciálně pro vnitrozemské vodní cesty postavené obytné čluny – „narrowboats“, v naprosté většině natřené veselými barvami. Typická je pro ně malá šířka, nutná k tomu, aby se na často velmi úzkých kanálech vzájemně vyhnuly. Z toho je také odvozen jejich anglický název.
Po kanálech lze doplout třeba do Liverpoolu, Manchesteru nebo Birminghamu či až do samého středu Londýna. Nedaleko nádraží Paddington se jejich nejmalebnější část nazývá dokonce Malými Benátkami. Mnozí Londýňané tu mají svoji trvalou „vodní“ adresu.
Naskýtá se ale rovněž otázka, proč Angličané, kteří až do doby, kdy se začala stavět železnice, byli do budování kanálů celí „žhaví“, se na rozdíl od jiných zemí jako USA a Kanada nerozhodli své vnitrozemské vodní cesty prohloubit a rozšířit, aby byly vhodné i pro námořní lodě? Považovali je za staromódní a překonané železnou drahou, anebo to bylo tak, jak si myslí někteří historici, že železnice a kolonie vyčerpaly tak velkou část národního bohatství, že na nic jiného už téměř nezbývaly peníze?
Nejpravděpodobnější odpovědí je to, jak píše Kenneth Hudson, autor publikací o průmyslovém dědictví, že systém kanálů ve Spojeném království byl – až na dvě výjimky, Caledonian Canal a Manchester Ship Canal – projektován výhradně pro vnitrozemskou vodní dopravu a nikdy se nepočítalo s tím, že by jednoho dne bylo možné a potřebné dostat námořní lodě až do průmyslových center. Ovšem právě v Manchesterském kanálu se v polovině roku 2005 opět objevil zaoceánský obr – luxusní „cruiser“ Hebridean Princess. Bohatí cestující tak mohli plout z Liverpoolu až do Manchesteru.
To, že se vodní cesty zachovaly v původním stavu, také zřejmě podle Hudsona vysvětluje, proč je většina britských kanálů jako ze světa hraček. A je to rovněž důvod jejich velkého „šarmu“ a toho, že se přímo nabízejí pro rekreaci. Nikdo, kdo má zdravý rozum, by nechtěl strávit dovolenou například na belgickém průplavu ze Zeebrugge do Brugg. Ale máloco je příjemnější než třeba plout pár dnů na kanálu Kennet and Avon v Berkshiru a Wiltshiru, který je jinak komerčně úplně k ničemu, tvrdí Hudson.