Po měsících hledání zatelefonoval Tim Smit architektům: „Našel jsem ideální místo, opravdová nádhera.“ Stál nad vytěženým dolem na kaolín nedaleko města St. Austell v západní části Cornwallu, přibližně 80 km od nejzápadnějšího cípu Anglie. Tady začal zhmotňovat svůj sen. Dnes přitahuje každým rokem přes milion návštěvníků.
Když jsem se o cornwallském Edenu dozvěděl, zaujala mě především jeho futuristická podoba. Obrovské propojené bubliny zpola vyčnívající ze zemského povrchu udivují architektonickou jednoduchostí, vyvolávají příznivý estetický dojem, zapadají do okolního prostředí a navíc působí tajuplně. Vymyslel je architekt Buckminster Fuller, ale duchovním otcem celého projektu je Tim Smit. Všichni, s nimiž jsem se v Edenu setkal, o něm mluvili s úctou a uznáním. Do Cornwallu přesídlil v roce 1987 a podílel se na restaurování Ztracených zahrad Heligan, které se staly nejnavštěvovanější soukromou zahradou ve Spojeném království. Právě jeho napadlo vybudovat v opuštěném kráteru jakousi zastřešenou botanickou zahradu, která by zajímavě a poutavě přivedla návštěvníky k zamyšlení nad postavením člověka ve světě přírody. Eden tak díky nápaditosti svých tvůrců činí způsobem nenápadným, nenásilným, o to však účinnějším. Přinejmenším pomáhá rozumět tomu, jak to chodí v přírodě v různých částech světa, jak spolu jednotlivé jevy souvisejí a jak do tohoto dění zapadá člověk.
Jedním z podnětů byl dokument Agenda 21, předložený na ekologické konferenci OSN v Rio de Janeiru v roce 1992, jenž vyzval k podpoře tzv. trvale udržitelného rozvoje. Projekt Eden se zrodil v roce 1995 a o šest let později otevřel své brány návštěvníkům. Každý rok jich přichází více než milion, a tak se Eden stal čtvrtou nejnavštěvovanější atrakcí v Británii, kde se platí vstupné. Tim Smit obdržel řadu cen a čestných doktorátů.
Eden vznikl v 60 metrů hlubokém a 15 ha rozlehlém kráteru, kde byly vybudovány dva největší skleníky světa, nazvané biomy. Do většího z nich by se vešel londýnský Tower, je 240 m dlouhý, 110 m široký a 50 m vysoký. Humid Tropic Biom představuje na ploše půldruhého hektaru vegetaci tropů. Pod obřími kopulemi se skrývá deštný prales typický pro Amazonii, Malajsii, západní Afriku a tropickou jižní Ameriku. Po dřevěném chodníku procházíte pod hustým listovím, jež naší planetě „vyrábí“ kyslík. Rostou tady kakaovníky, kávovníky, banánovníky a kaučukovníky. Prostředí dotváří 25 metrů vysoký vodopád, zurčí zde umělé potůčky a mezi týkovými a balzamovými kmeny třepotají křídly cizokrajní motýli. Ptáci, hmyz a plazi se starají o likvidaci škůdců.
Počítače nepřetržitě monitorují a automaticky udržují tropické prostředí. Zavlažovací trysky vypouštějí oblaka vodních kapiček v případě, že v noci poklesne vlhkost vzduchu pod 90 % a během návštěvních hodin pod 60 %. Na regulaci vlhkosti se podílejí samotné rostliny. Jakmile se nadměrně zvýší teplota, uvolňují vodu a ochlazují prostředí. Ke zvlhčování a zavlažování rostlin v biomech se používá dešťová voda, zachycovaná pod kopulemi biomů. Hlavním zdrojem tepla je slunce, jehož paprsky procházejí polyetylénovou folií EFTE, odolnou proti povětrnostním vlivům, velmi pevnou, pružnou a několikanásobně lehčí než sklo. Umožňuje pronikání ultrafialového záření, jež steriluje skleníkové ovzduší a rostliny chrání před chorobami. Samočisticí fólie je napjata v pěti- a šestiúhelníkových rámech na konstrukci z lehké oceli. Kvůli tepelné izolaci je ve třech vrstvách, přičemž do takto vytvořeného polštáře kompresory stále vhánějí vzduch. Skleníky jsou obráceny k jihu a jakoby přilepeny ke stěně, která přes den absorbuje teplo a v noci ho uvolňuje. V tropickém biomu se tak teplota vzduchu pohybuje mezi 18 až 35 oC podle denní doby.
Fauna Středomoří, jižní Afriky a Kalifornie je zastoupena v menším skleníku o výšce 35 m a délce 140 m. Rostou v něm citroníky, pomerančovníky a olivovníky, ale také obiloviny a zelenina. Přes deset let sváželi budovatelé cornwallského Edenu rostliny z celého světa. Museli je nejprve podle britských zákonů nechat projít karanténou. Většinou pocházejí z botanických zahrad, jen málo z nich přímo z divoké přírody. Další byly vypěstovány ze semen a řízků.
Třetím „biomem“ je prostranství před skleníky, na němž se daří rostlinám mírného pásma, například slunečnicím, levandulím, chmelu, konopí a spoustě dalších. Celkem v Edenu roste 5000 druhů rostlin.
Eden ale není pouhou botanickou zahradou. Procházku říší rostlin doplňují informace o místě jejich přirozeného výskytu a významu v životě člověka. Pod kaučukovníkem leží pneumatika, nedaleko miniaturní kávovníkové plantáže stojí stánek s nabídkou různých druhů kávových zrn. Lidé si osvěží v paměti školní znalosti fotosyntézy, možná poprvé v životě uvidí, jak vypadá bavlník a další rostliny, jež slouží jako surovina pro výrobu látek, sisal, z něhož se pletou provazy a podobně. Edenem mohou procházet samostatně, nebo se zasvěceným výkladem průvodců.
Spoustu dalších informací se dozvědí v návštěvnickém středisku.
Po návštěvě Edenu je každému jasné, že přes všechen pokrok vědy a techniky bude existence lidské civilizace stále záviset na rostlinách. A záleží jen na člověku, jak s nimi a celým životním prostředím bude zacházet, aby ho mohl stále v mezích trvale udržitelného rozvoje využívat. „Kdyby nic jiného, doufáme, že odcházíte s pocitem, že tisíce lidí jako vy sdílejí vizi pozitivní budoucnosti světa,“ píše Tim Smit v průvodci Edenem.