To, že je sůl nad zlato, víme každý od dětství ze známé pohádky. O tom, že sůl může být i středobodem ideálů osvícenství, se můžeme přesvědčit v Královském solivaru v Arc-et-Senans, asi 35 km jihozápadně od Besançonu. Slavný architekt Claude-Nicolas Ledoux tu na sklonku ancien régime postavil v letech 1775–1779 do půlkruhu uspořádaný grandiózní komplex raně klasicistních budov, jež zahrnovaly jak výrobní prostory solivaru, tak správní centrum, nápadný dům ředitele i příbytky dělníků. Toto první dílo průmyslové architektury, do kterého se promítly pokrokové ideály osvícenství, nemělo původně zůstat osamocené. Jde o první a zároveň jedinou realizovanou část z celého ideálního města, které Ledoux naplánoval. Naproti výrobnímu komplexu měla kruh doplňovat druhá polovina města s kostelem, nemocnicí, hřbitovem, tržnicí, jatkami, veřejnými lázněmi a dalšími stavbami. K její realizaci už nikdy nedošlo, ale solivar fungoval úspěšně více než 100 let, uzavřen byl až v roce 1895.
Slaná voda byla čerpána ze salin vzdálených více než 20 km a do solivaru vedena dřevěným potrubím, k jehož střežení byly na několika místech vybudovány věže s vojenskou posádkou. V Arc-et-Senans se pak ze solanky odpařovala voda v plochých bazénech, jež byly nepřetržitě zahřívány. Topilo se dřevem, které se těžilo v rozlehlém lese Forêt de Chaux, dnes třetím největším lese ve Francii, na jehož okraji byl solivar postaven.
Hospodářský význam soli byl už od středověku nesmírný. Ve Francii existovala již od doby Karla V. (králem 1364–1380) povinná solná daň zvaná gabelle. Patřila k nejnenáviděnějším a nejnespravedlivějším a říká se o ní, že byla i jednou z příčin Francouzské revoluce – zrušena byla právě až v roce 1790. Do té doby ji musela platit každá osoba starší osmi let tím způsobem, že si každoročně koupila určité množství soli za cenu stanovenou vrchností. Po většinu doby, kdy daň existovala, byla nerovnoměrná – Francie byla totiž rozdělena speciálně z hlediska solné daně do šesti oblastí a v každé z nich byla daň jinak vysoká.
Chrám práce, jak se přezdívalo ústřednímu domu, i celý areál po skončení výroby chátral, v roce 1918 ho pak poničil požár. Teprve na sklonku 20. let, kdy ho zakoupil department Doubs, se začalo s postupnou obnovou. Byla více než úspěšná – již od roku 1982 je areál na seznamu Světového dědictví. Kromě muzea rekapitulujícího výrobu soli jsou zde dnes i výstavní síně a prostory pro konání různých konferencí a seminářů.
Další články z vydání o francouzských památkách UNESCO zde