Angličané rádi zmiňují fakt, že vymysleli celou řadu sportů – mezi jinými fotbal, tenis, kriket, ragby, kroket i pólo na koních. Protože to však zní jako vychloubání, rychle dodávají, že se tak stalo jen proto, že umějí tak dobře prohrávat…. To však není dnes tak docela pravda, jak dokazují nezvykle dobré výsledky z olympiády v Pekingu; Británie se umístila v pořadí národů na čtvrtém místě, hned za sportovními giganty Čínou, USA a Ruskem. Zdá se, že se vyplatila investice do sportovních akademií (financovaných ze státní loterie). V tradičním pojetí byl sport považován za soukromý koníček jednotlivců a myšlenka, že by měl být státně dotován, připadala lidem absurdní. Rovněž se v určitých kruzích (v rámci tzv. politické korektnosti) soudilo, že soutěživé sporty jsou pro mladé lidi nevhodné, vedou prý k pěstování sklonu k agresivnímu chování a individualismu.

Původně byl sport výsadou šlechty a bohatších lidí, teprve ve 20. století se například fotbal rozšířil do všech vrstev společnosti. Dnešní fotbaloví fanoušci se však spokojí s pasivním pojetím sportu jako podívané, aktivní provozování hry patří spíše mladší generaci. Děti ale moc možností nemají – školní hřiště se někdy prodají na výstavbu domů, aby se získaly prostředky na provoz školy, a fotbalové kluby se zajímají pouze o skutečně talentované hráče. Obecně zde existuje tendence k profesionalismu ve všech druzích sportu, podobně jako v jiných zemích. Oxfordský slovník sice uvádí definici sportu jako „zábavu“, „rozptýlení“ či „vzrušující legraci“ – není ale zcela jasné, zda toto pojetí platí ještě dnes.

Podívejme se podrobněji na skutečně ryze anglický sport – kriket, který odráží nejen dlouhou tradici hry, ale také charakterizuje životní postoje Angličanů a trvalost zásadních hodnot. Výrazy typu „to není kriket“ ve smyslu „není to podle pravidel, není to fér“ přešly i do lidového vyjadřování.

Kriket je pálková týmová hra, v níž jde o získání většího počtu přeběhů mezi dvěma malými brankami, než dosáhne soupeř. Hraje se s pálkami skoro metr dlouhými a malým červeným korkovým míčkem potaženým kůží (podobný je znám v českých školách jako „krikeťák“). Každé družstvo má jedenáct hráčů, hraje se na hřišti, jehož rozměry se dají pružně měnit – někdy podle toho, jak velká část louky je zrovna posekána; oficiálně má mít hřiště zhruba 150 × 150 m. Nejznámějším hřištěm je dvouhektarový Lord’s Cricket Ground v Londýně, domov nejstaršího klubu Marylebone Cricket Club, který byl založen na konci 18. století.

Uprostřed hřiště je centrum všeho dění – „pitch“, obdélník cca 20 × 3 m, na jehož koncích stojí asi 70 cm vysoké branky a před nimi pálkovači; ostatní hráči družstva čekají, až na ně přijde řada. Druhý tým má všechny hráče v poli a jeden z nich je postaven těsně za brankou v pozici strážce branky. Rychlost míčku, který se snaží chytit, je zde zpravidla vysoká (přes 100 km/h). Další důležitý člen tohoto týmu je bowler (nadhazovač), který začne hru tím, že se rozběhne a z úrovně branky vrhne míček napjatou paží s odrazem o zem směrem k brance protilehlé. Jeho cílem je branku zasáhnout, a tím vyřadit ze hry pálkovače, který stojí před ní. Pálkovač se snaží míček odpálit co nejdále do pole, mimo dosah hráčů, případně až za hranici hřiště – tím skóruje 4 či 6 bodů, podle toho, zda se míček dotkl země. Skončí-li míček v poli a je-li chycen některým hráčem, je dotyčný pálkovač vyřazen. Trvá-li to nějaký čas, než je míček dostižen a hozen zpět (cílem je porazit branku hodem z pole), mohou oba pálkovači začít s přeběhy mezi brankami; skórují body podle jejich počtu.

Rozhodčí po každém míčku „cvičí“, gesty signalizují hráčům a těm, kdo zapisují skóre, kolika bodů bylo dosaženo. Při přátelských utkáních stav skóre zapisují většinou manželky či partnerky hráčů sedící před pavilonem kriketového klubu, kde se také odehrává společenský život. Komentují se jednotlivé fáze hry a výkon hráčů, při zdařilém zásahu se odtud ozývá potlesk a nadšené výkřiky. Technické komentáře přihlížejících – termíny jako silly mid-on (hlupák ve středu), short square leg (krátká čtverhranná noha), deep fine leg (hluboká prima noha) či označení úderu Chinaman (Číňan), daisy cutter (sekáč sedmikrásek) jsou opravdu srozumitelné jen zasvěceným. Je-li řeč o maiden (panna), nediskutuje se něčí dcera, nýbrž situace, kdy nebyl během série šesti míčků (což je jeden over) uskutečněn žádný přeběh. Adrenalin v krvi lze zaznamenat u přihlížejících při výroku rozhodčího lbw (zkratka pro the-leg-before-wicket), kdy jde o vyřazení pálkovače, který odrazil míček směřující na branku nohou a nikoli pálkou. Zábavné je poslouchat staré pány, z nichž mnozí byli dřívějšími hráči, jak kritizují hru, vzpomínají na slavná jména kriketových hvězd minulosti a citují skóre důležitých zápasů i s detaily pamětihodných zásahů.

Kriket se hraje na mnoha výkonnostních úrovních; neformální přátelské zápasy se konají mezi vesnicemi či kluby nebo zaměstnanci nějaké instituce. Z univerzit se rekrutují hráči pro oblastní kriket; hojně se kriket pěstuje v soukromých školách. Přínosem hry je také společenský aspekt – na hřišti při vesnickém kriketu můžete potkat místního lékaře, pošťáka, řezníka či advokáta. Sociální rozdíly se tady stírají, všichni drží pohromadě a reprezentují určitou komunitu. K dalšímu stmelení kolektivu dochází po hře, kdy se chodí do hospody na pivo či na shandy, což je strašná směs limonády a piva.

V nižších soutěžích se ještě stále zachovává původní duch hry, nehraje se sice tak agresivně, ale zato s plným nasazením, vitalitou a nadšením. Důležité vlastnosti úspěšného hráče jsou soutěživost, snaha dosáhnout co nejlepšího výsledku pro tým, osobní disciplinovanost, koncentrace a – skoro staromódně znějící výraz – být sportovcem s nekompromisním smyslem pro fair play.

Vyšší formou jsou zápasy mezi hrabstvími (county), oblastmi či kraji, kde už přicházejí ke slovu profesionálové. Hra je poněkud zajímavější, ačkoli i zde má člověk někdy pocit, že se vlastně většinu času nic neděje. Protože se hraje déle (tři dny), je i skóre vyšší, hráči mohou dosáhnout stovky přeběhů (tzv. century – století). Větší důraz se také klade na oblečení, kromě bílé košile a kalhot je důležitý bílý svetr či vesta s proužky v klubových barvách a také čepice se štítkem.

Angličanům se podařilo exportovat kriket do řady zemí – nejprve do Austrálie, Indie, Pákistánu, Jižní Afriky, „West Indies“ (ostrovy v Karibském moři, bývalé britské kolonie) a posléze i do Evropy. Mezinárodní zápasy jsou nesmírně populární (nazývají se Test Matches) a trvají pět až šest dnů. Například v Indii se po tyto dny zastaví život, všichni jsou zcela přilepeni k televizním přijímačům. Prvním pamětihodným mezinárodním utkáním byla hra Austrálie versus Anglie v roce 1877. Australské družstvo vyhrálo a svůj úspěch zopakovalo ještě jednou v Londýně v roce 1882. Noviny tehdy přinesly nekrolog o smrti anglického kriketu, který byl, podle nich, zpopelněn. Od těch dob se hraje mezi zmíněnými družstvy o Ashes (popel), který byl dříve symbolický, ale nyní skutečně existuje urna s popelem. Ten pochází z branky, kterou po jednom prohraném zápase spálily ženy členů australského týmu a věnovaly vítězným Angličanům.

Nejlepší hráči v mezinárodním kriketu jsou sportovními hvězdami, srovnatelnými s fotbalisty. Malí kluci si tajně přejí stát se slavným hráčem nebo alespoň sportovním komentátorem pro kriketové zápasy. Často je vidíte trénovat údery či nadhazovat míček poblíž hřiště dospělých. První malou pálku vkládá rodič do rukou dítku již kolem dvou let věku, a zdá se tedy, že budoucnost kriketu, a snad i amatérského sportování, není zatím v Anglii ohrožena.

Další články z vydání Anglii zde