Být zapsán na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO je pro každou jednotlivou památku, případně celou lokalitu velká čest. Že se město Kroměříž snaží, aby bylo tohoto mezinárodního uznání hodno, je vidět na první pohled. Snaha o zvelebování jednoho z nejkrásnějších historických center moravské kultury, se projevila především v posledním desetiletí.
Na poznání krásné Kroměříže, ale také na odpočinek při sklence dobrého mešního vína a na procházky zámeckými zahradami by si měl návštěvník rezervovat alespoň dva dny.
Kroměříž zažila během historie, tak jako každé starobylé město, světlé i pochmurné, bohaté i hubené doby. Měnila se vrchnost, období budování střídaly války, požáry a přestavby.
Na existenci prastaré osady poprvé upozorňuje písemná zmínka v roce 1107. Ještě na počátku 12. století prodal kníže Ota svou državu olomouckému biskupu Janovi II., a tato změna majitele předznamenala celou kroměřížskou budoucnost, protože se časem stala rezidencí olomouckých biskupů. O povýšení trhové vsi na město se zasloužil ve 2. polovině 13. století věrný stoupenec krále Přemysla Otakara II., biskup Bruno ze Schaumburku, který zde také vybudoval raně gotický hrad, obkroužil Kroměříž hradbami a založil chrám. Jeho nástupce, Dětřich z Hradce, v péči o biskupské sídlo pokračoval – měšťané jeho zásluhou získali mnohá práva: trhové, jarmarečné, mílové, várečné a právo vybírat mýtné. Za dalších 120 let všechna privilegia potvrdil král Václav IV., a navíc jim udělil ještě další.
V době husitství se město stalo svědkem prudkých šarvátek, v nichž proti sobě stály dvě významné postavy: populární moravský husita Jan Tovačovský z Cimburka a olomoucký biskup Jan Železný. V rukou kališnické církve Kroměříž zůstala až do přelomu 15. a 16. století, kdy moc opět přebrali olomoučtí biskupové. Postupná obnova hospodářství a zpětná rekatolizace se jim dařila, ale v době, kdy jejich úsilí začalo nést výsledky, byl hospodářský rozvoj přerušen třicetiletou válkou. Drancování a morová epidemie v polovině 17. století byly tečkou za všeobecným úpadkem města.
Kroměříž pozvedl z popela až nový biskup, Karel Liechtenstein z Kastelkornu. ˇˇRíká se, že se při prvním pohledu na trosky města rozplakal. Brzy však osušil slzy a ihned po nástupu do funkce v roce 1664 začal s přestavbou a výstavbou. Město dostalo novou tvář, která se od té doby vlastně ani moc nezměnila. Kromě nových domů byl ve městě vybudován vodovod, vyrostla zde mincovna a náročnou přestavbou prošel samozřejmě také zámek. Na přelomu 17. a 18. století představovala Kroměříž kulturní centrum Moravy. V roce 1777, bylo olomoucké biskupství povýšeno, čímž i Kroměříž stoupla v pomyslném žebříčku významnosti, protože se stala rezidenčním sídlem arcibiskupa.
Půvabné moravské město sehrálo důležitou roli i v revolučním roce 1848. V místním zámku se konalo historické zasedání rakouského ústavodárného sněmu, známé v dějinách jako kroměřížský sněm. Zasedal více než půl roku a bylo na něm mimo jiné zrušeno i poddanství. Na tomto celorakouském zasedání také vystoupily známé osobnosti reprezentující český národní život, jako například F. Palacký, J. K. Tyl, K. H. Borovský a F. Rieger. Jejich vystoupení se stala impulsem pro české národní sebeuvědomování a ovlivnilo i život v samotné Kroměříži: v roce 1887 si stoupl do čela místní radnice poprvé český starosta, jako jeden z prvních na Moravě. Rozmach českého kulturního života už nebyl k zastavení. Prestižní záležitostí Kroměříže se stala stavba českého gymnázia. Cíle – trumfnout německou reálku – bylo v roce 1890 dosaženo. V této době nového rozmachu se také začalo Kroměříži říkat hanácké Atény. Kroměříž se ve svém dalším rozvoji nebránila ani pronikání vlivu moderních architektonických stylů z počátku 20. století, ať už šlo o secesi nebo pozdější funkcionalismus.
Dvě kruté světové války zanechaly ve městě, v duších obyvatel i na stránkách místních kronik – stejně jako všude jinde – spoustu nepěkných zkušeností. Hrdost na minulost se však nevytratila, což potvrdila i velkolepá, velmi úspěšná výstava nazvaná 100 let českého národního života, kterou kroměřížští připravili v roce 1948.
Doba budování rajské socialistické budoucnosti město, bohudík, nijak zvlášť nepoznamenala. Uprostřed náměstí nevyrostlo žádné betonové obchodní centrum na způsob těch, která hyzdí spoustu méně šťastných měst, a tak i v době smutné šedi a uniformity byla Kroměříž vznešeným historickým klenotem. Vždy zde bývalo patrné bohatství, vkus a zájem církevních správců na okázalé kráse arcibiskupského centra. Ale v posledních letech se Kroměříž vyloupla z oprýskaných omítek jako skutečná architektonická perla. Zmizela šeˇd domů a v ulicích se rozzářily nové pastelové fasády. Státní stereotypní obchody přešly do rukou nových majitelů, kteří lépe vědí, čím přitáhnout pozornost kupujících. A najít si restauraci podle svého gusta není problém. Všude je čisto a klid – možná až trochu příliš. Kroměříž, hrdá na rodáka Maxe Švabinského i na své pověstné hudební festivaly, by asi měla myslet i na běžné prázdninové turisty, pro které duchovní potrava nemusí být tak úplně nepostradatelnou. Chtějí se hlavně pobavit a něco zajímavého si koupit. V historických centrech většiny našich měst bývají různé trhy, ukázky starých řemesel, rytířské souboje, Bílé paní na zámcích, provozuje se hudba a tanec – to vše prochází obrovskou renesancí ke spokojenosti návštěvníků a užitku města. Je proto velká škoda, že červencoví turisté, sedící v sobotu v ‘zahrádce’ před kroměřížským hotelem, sledují při popíjení kávy jen liduprázdné náměstí.
Také díky zahradám
Město plné výstavných domů s krásnými štuky. Reprezentativní zámek s bohatou knihovnou a ohromující obrazárnou. Biskupská mincovna. To však není všechno. Stejným, ba možná i větším magnetem pro návštěvníky a odborníky jsou dvě zahrady – Podzámecká a Květná. Především díky nim se může Kroměříž pyšnit od roku 1998 zápisem do seznamu UNESCO.
Podzámecká zahrada už svým názvem prozrazuje sousedství se šlechtickým sídlem. I když výraz ‘zahrada’ v tomto případě nelze chápat v obecném smyslu slova. Má totiž rozlohu 64 hektarů a větší část se tváří jako původní kus přírody. Toto rozsáhlé území prošlo během staletí velkým tematickým vývojem. Založení zahrady spadá do počátku 16. století, kdy sloužila nejen jako okrasná, ale i užitková zemědělská plocha. Renesanční doba kázala architektonické řešení s přesnými geometrickými tvary a 17. století si oblíbilo barokní zdobnost s typickými sochami a ornamentálními záhony, jež tvořily nízké stříhané keře a květiny. Konec 18. století přinesl uvolnění ve stylu romantických parků. K zámku byla přistavěna lodžie s arkádami a zahrada se začala rozšiřovat. Vznikl nejen takzvaný Dlouhý rybník a kanál ale i několik drobnějších staveb, z nichž mnohé zachycují už jen dobové obrázky. Devatenácté století přišlo v zahradnické architektuře s dalším výtvarným názorem, neseným módní vlnou anglického romantizmu, a tak park absolvoval poslední rozsáhlou přestavbu v duchu přírodně krajinářském. Prostor zaplnily nové stavby (např. Čínský pavilon, Pompejánská kolonáda), další sochy, lavičky, fontány a můstky přes vodu. Návštěvníci zde našli dokonce i vzorový vesnický dvůr s chlévy a dobytkem.
Dnes zahrada láká nejen k příjemným procházkám, k posezení s občerstvením pod košatými stromy, ale nabízí i prohlídku malé zoologické zahrady. Množství každodenních hostů, ať to jsou milenci, maminky s kočárky, pobíhající děti, tatínkové u piva i naparáděné babičky, napovídá, že Podzámecká zahrada je ve slunečných dnech tím pravým, zalidněným centrem města.
Druhým příkladem zahradnického skvostu je asi jeden kilometr vzdálený Libosad nebo také Květná zahrada. O zřízení tohoto unikátu se zasloužil již zmíněný Karel Lichtenstein, který skupováním pozemků na místě bývalé štěpnice získal prostor pro vskutku odvážné dílo. Raně barokní zahrada s manýristickými prvky nemá u nás obdoby. Na rozdíl od Podzámecké zahrady, která si užila množství přestaveb, zdejší Libosad, inspirovaný italským stylem, zůstal téměř beze změny – což dokládají zachované dobové grafiky. Tato unikátní ukázka zahradního manýrismu, stylu, jenž se prosazoval v době přechodu renesance k baroku, zaujímá rozlohu deseti hektarů. Západní stranu lemuje galerie téměř 240 m dlouhá, se 44 výklenky, v nichž stojí sochy z antické mytologie od neznámého autora. Sochařské výtvory zdobí také dvě objemné kamenné kašny. Obdélníková zahrada je diagonálně členěna řadami hustě vysazených stromů. Část bližší ke kolonádě pokrývá geometricky rozvržená květinová výzdoba, další prostor zaujímají dva labyrinty, tvořené zastřihovanými stromy. Při bloudění zahradou uvidíte umělé pahorky, bývalé jezírko a blíže nespecifikovatelné plochy – to vše mělo návštěvníkovi poskytnout odpočinek i pobavení. Bohužel, i zde se projevuje známá bolest většiny hodnotných památek: pohlcující spousty peněz a v tomto případě i nekonečné hodiny lidské práce. Stromy a keře tvořící zelené stěny by chtěly razantně upravit. Zpustlý Jahodový kopeček čeká na osázení, loučka s přerostlou trávou by chtěla posekat. „Nejsou lidi,“ povzdechne si paní u vchodu do velkého skleníku, či spíše botanické zahrady s tropickými rostlinami, u níž si lze zakoupit například malý banánovník nebo kávovník na památku.
Celkový dojem z návštěvy Libosadu je přesto mimořádný. I když sem návštěvníci směřují hlavně kvůli proslulé kolonádě se sochami a oáze klidu mezi květinami, neměli by si nechat uniknout ani místní raritu. V centrálním letohrádku s kopulí, jehož strop pokrývají krásné fresky, je vystaveno Foucaultovo kyvadlo. Tímto volně zavěšeným závažím dokazoval vědec roku 1851v Paříži otáčení naší planety. Byl to první přímý důkaz o rotaci Země.
Zámek plný pokladů
Kroměřížský zámek, nepřehlédnutelná městská dominanta, prošel mnoha přestavbami. Z původního románského dvorce se stal gotický hrad, poté přišly renesanční změny a nakonec barokní úpravy – od té doby už je zámek bez větších změn. A má určitě co nabídnout. Dokonce i muži, často znaveni elánem svých kulturychtivých manželek, ocení například obrovský Sněmovní sál, pojmenovaný tak po známém kroměřížském sněmu v roce 1848. Při pohledu vzhůru, na malovaný strop, se až tají dech a točí hlava. Po požáru v roce 1752 zde totiž vznikl obrovský prostor, když vyhořela dvě patra, která již nebyla nikdy nahrazena. A při sledování nadměrného Paridova soudu nebo Pelleovy svatby opravdu bolí za krkem.
K vůbec nejcennějším nástropním malbám pozdního baroka však patří výzdoba z poloviny 18. století v Manském sálu, kde dvakrát ročně zasedal soud. Malby oslavující biskupství a vynikající štukatérské a řezbářské práce vytvářejí z tohoto sálu dokonalou syntézu umění a řemeslnické dovednosti. V některých dnech letní sezóny oživují prohlídku děti, které v barokních oděvech předvedou za reprodukovaného hudebního doprovodu dobové zámecké tance.
Kromě krásných fresek a interiérového vybavení stojí určitě za pozornost také obrazárna. Galerijní sbírka, pyšnící se takovými jmény jako je P. Veronese, A. van Dyck, Tizian nebo L. Cranach, patří k nejcennějším kolekcím našich zámků. Bez povšimnutí by neměl návštěvník pominout ani působivou salla terenu, přízemní místnost otevřenou do zahrady. Barokní štuky, mozaiková výzdoba a dvě boční, umělé a dovedně nasvícené jeskyně působí velmi netradičně a tajemně.
Nejen kulturou živ je člověk…
Velkou mezerou v poznání Kroměříže by bylo opomenutí arcibiskupských sklepů. Založil je zmiňovaný biskup Bruno ze Schaumburku. Hned poté, co nechal postavit hrad, kostel a hradby, přišly v roce 1266 na řadu vinné sklepy. O 80 let později byly ještě rozšířeny a král Karel IV. jim udělil výsadu vyrábět mešní víno.
Toto zajímavé podzemí lze navštívit, pokud se sejde alespoň pět zájemců, což není v sezóně zase tak velký problém. Milovníci vína si mohou ke vstupnému přikoupit (a udělá to téměř každý) také ochutnávku dvou bílých a dvou červených vín z místní produkce, která probíhá přímo ve sklepení, a to na velmi studených židlích. Už sám fakt, že průvodkyně přijde v létě v roláku a bundě, by měl být pro potencionální vinné ochutnávače dostatečnou výstrahou, aby se do sklepů teple oblekli.
Podzemí v hloubce sedmi metrů má stěny pokryty vrstvou černé ušlechtilé plísně a stálou teplotu 9 – 11 °C, což je ideální prostředí pro uchování čistě přírodních mešních vín – nepřislazovaných a bez chemických přísad. Řady dřevěných sudů pojmou většinou 4000 litrů vína, ale najdeme zde také obří sud, druhý největší u nás, který pojme 19 100 litrů báječného moku. Při zajímavém výkladu se hosté dozvědí i to, že výroba sudů je velká věda, a že se například jejich spodní část vyrábí ze dřeva, které narostlo na severní straně stromu, kde jsou letokruhy hustější a dřevo je proto mnohem pevnější a odolnější.
Dvě třetiny vyrobeného vína jsou určeny pro církevní účely. Větší množství produkce činí víno bíle, a to z velmi prozaického důvodu: kněz při bohoslužbách a církevních slavnostech po vypití vína obřadně vytírá číši svou ozdobnou šálou. A červené víno, jak je každému dobře známo, se dá velmi těžko vyprat. Na běžné návštěvníky však zbude ještě vína dost a dost. Po návštěvě sklepů málokdo odolá malému obchůdku u vchodu. Vína různých odrůd, ročníků i cen, dárkové krabice, sklo, keramické nádobky a jiné doplňky nezůstávají bez povšimnutí.
Kdo si koupí láhev, uloží ji a odolá předčasnému otevření, může se pak třeba v čase nejkrásnějších svátků roku, zastavit v předvánočním shonu. Příjemné bude usednout v teple svého domova, nalít si vínečko bílé či rudé, pocházející ze sklepů s více než sedmisetletou tradicí, a přitom zavzpomínat na letní návštěvu překrásné Kroměříže.