Krušnohorské bučiny patří k nejcennějším přírodním pokladům našeho pohraničí. Na mnoha místech mají charakter prastarých lesů, které zde začaly růst před mnoha generacemi. Některé části jsou chráněny jako přírodní rezervace, přesto se i dnes stává, že staré porosty ustupují pilám a lesnickému plánu omlazování porostů. V nejcennějších partiích ve stínu letitých stromů nacházejí útočiště srnky, divoká prasata, lišky, jezevci i ptáci, zajímavé druhy brouků a hub. O to větší význam má jejich ochrana – nejen jako domova zvířat, ale také jako lesního ekosystému, který má neopakovatelnou krásu a nabízí člověku klid, jaký se v severních Čechách hledá stále obtížněji.
Málokdo mimo sever Čech si uvědomuje, že právě bukové lesy byly po staletí pro Krušné hory stejně typické jako jejich hřebeny. V nedávné době překrýval bučiny stín pověsti Krušných hor coby pohoří poznamenaného imisemi a rozsáhlými smrkovými monokulturami. Dnes se však pohled změnil. Bukové porosty získávají větší prostor a popularitu a i nejvyšší partie hor se postupně vzpamatovávají. Smrkové lesy i vrchovištní rašeliniště jsou v mnohem lepším stavu než před několika desetiletími a Krušné hory znovu ukazují svou skutečnou tvář – divokou, tajemnou a překvapivě pestrou.
Jako mladý fotograf jsem trávil velkou část dětství v Oseckém údolí. Toulal jsem se po trase Osecké naučné stezky, vracel se do přírodní rezervace Vlčí důl a čekal na okamžiky, kdy ranní mlha mezi buky vytvoří scenerie připomínající lesní pohádky. Právě tam jsem pochopil, že některé lesy mají prostě své kouzlo a začal je systematicky dokumentovat. Byl bych rád, kdyby tyto prastaré bučiny zůstaly zachovány i pro další generace. A věřím, že se jimi jednou budu moci procházet nejen jako fotograf, ale třeba i jako dědeček, který bude svým vnoučatům vyprávět, jak krásné a tajemné umí Krušné hory být.