Tam, kde Švýcarsko už skoro končí a začíná Francie, se před bezmála 200 lety začaly psát úspěšné a jedinečné dějiny světového hodinářství. K rozmachu města La Chaux-de-Fonds, které je se sousedním Le Locle od roku 2009 zapsáno na seznamu Světového dědictví UNESCO, přispělo kromě šikovných rukou a vizionářských řešení také drsné počasí a ničivý požár.
La Chaux-de-Fonds, čtvrté největší frankofonní město konfederace s více než 37 000 obyvatel, rodiště slavných průkopníků architektury i automobilového průmyslu, je z historického i hospodářského hlediska jedním z nejdůležitějších měst Švýcarska. Stalo se jeho prvním moderním městem a je synonymem pro ojedinělou symbiózu hodinářského průmyslu a urbanismu.
La Chaux-de-Fonds leží v nadmořské výšce 992 m, takže je jedním z nejvýše položených švýcarských měst. Alpskou idylu tu ale nehledejte, zato objevíte opravdový architektonický klenot. Hodinářství zde bylo hlavním ekonomickým zdrojem již od 18. stol. a nahradilo paličkování krajek. Obyvatelé v pohoří Jura a přilehlé oblasti Tří jezer (Neuchâtelské, Bielské a Murtenské) na severozápadě Švýcarska se museli přizpůsobit tvrdým životním podmínkám. Během dlouhých zimních večerů si přivydělávali výrobou součástek do hodinek. Jejich výrobu sem již v 17. stol. přinesli francouzští hugenoti, kteří uprchli před náboženským pronásledováním. Traduje se, že vůbec první hodinářská dílna vznikla v Le Locle.
zavedení pitné vody do města v roce 1887
Zásadním zlomem pro La Chaux-de-Fonds se stal obrovský požár v květnu 1794, jehož plameny sežehly většinu tehdejší vesnice. Teprve její kompletní obnova z ní učinila město a posléze světové centrum hodinářského průmyslu. Plánováním nového města byl v roce 1835 pověřen inženýr Charles-Henri Junod, rodák z Auvernier, vesnice u Neuchâtelského jezera (dnes součást obce Milvignes). Navázal na první plány ortogonálního konceptu, se kterým přišel už kolem roku 1800 Moise Perret-Gentil. Junod při výstavbě zohledňoval rozvíjející se výrobu hodinek. V první řadě muselo jít o dostatek prostoru pro lidi, kteří zde žili a pracovali, a také pro slunce resp. světlo, které je pro každého hodináře kromě pevné ruky klíčové. Pro novou zástavbu zvolil Junod odvážný koncept širokých rovných ulic, které byly na sebe kolmé. Paralelně s hlavní třídou probíhá 15 dlouhých ulic, jež se kříží v pravých úhlech s 20 příčnými ulicemi. Vznikla tak unikátní pravidelná šachovnicová síť ulic. Junodův koncept o 20 let později vylepšil a rozšířil inženýr Charles Knab. Důraz kladl na prostor, světlo i zeleň a zahrady. Ateliéry měly velká okna a prosklené stěny.
Rozmach hodinářství sem lákal stále více pracovníků jak z ostatních částí Švýcarska, tak z Německa. Zatímco v roce 1835 mělo La Chaux-de-Fonds 6500 obyvatel, v roce 1850 to už bylo 13 200. Pracovníkům bylo potřeba zajistit odpovídající infrastrukturu včetně bytů, situovaných tak, aby to neměli do práce daleko. Ačkoli se za rok postavilo 36 nových domů, nabídka nestačila pokrýt poptávku. Ta ještě vzrostla po zavedení prvního železničního spojení do Le Locle v roce 1857, zprovozněním tunelu Crosettes do Bielu a celkově posílením dopravy. Unikátnost celého architektonického projektu, který se během doby dále rozvíjel, oceníte nejlépe shora, při pohledu na šachovnicové uspořádání městských ulic z vyhlídkové plošiny v nejvyšším patře Tour Es…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Švýcarsko – život v objetí hort