Nejsevernějším výběžkem Indie, který zasahuje až na druhou stranu hlavního himalájského hřebene, je buddhistický Ladakh. Jeho území tvoří více než polovinu území státu Jammu a Kašmír a také tady pramení veletok Indus. Ladakh je izolovanou vysokohorskou oblastí, vklíněnou mezi páteřní hřeben Himálaje a východní část Karákoramu. Zatímco v Tibetu samém čínská okupace poničila, co mohla, život v Ladakhu se za poslední staletí změnil jen nepatrně. Na plochých střechách bílých domečků se pořád stejně suší jačí trus a vojtěška, v dřevěných miskách se zalévá pražená ječná mouka slaným čajem, nad kláštery povlávají pestré modlitební praporky a uvnitř předčítají mniši hlubokými hlasy buddhistické mantry v klasické tibetštině. Kdo se sem chce podívat, musí si pospíšit. Jen během krátkého himálajského léta totiž roztají sněhy v horských průsmycích a cesty se na pár měsíců otevřou.
Hlavním výchozím bodem na jižní straně hor je půvabné horské letovisko v údolí Kullu městečko Manali. Leží ve výšce přes 2000 metrů, jen kousek před hlavním hřebenem Velkého Himálaje. Indové jej milují a strávit tu několik týdnů uprostřed léta patří k bontonu lepších rodin. Na významu získalo po otevření horské silnice spojující odlehlé údolí řeky Indus a hlavní město Ladakhu se zbytkem světa. Byť pouze po dobu krátkého léta, které trvá jen několik měsíců. Pro cestovatele je Manali téměř dokonalou ukázkou soužití různých kultur a náboženství, např. u sikhského obchodníka v turbanu zakoupíte tradiční islámský čepeček. Kolem hinduistických chrámků dojdete k nové buddhistické gompě, kde se dočtete o problematice Tibetu.
Zdejší obyvatelé se kromě turistiky živí zejména pěstitelstvím, přičemž jednou z hlavních plodin je konopí. Levný hašiš tu nabízejí v každé hospodě. Snad jen málokde jinde na světě roste marihuana v takové hojnosti jako v údolí Kullu. Křoví divokého konopí rostou všude podél cest jako v Čechách kopřivy. Manali však slouží především jako nástupní stanice na autobusy směřující přes hory na sever.
Cesta autobusem je nádherná i strastiplná zároveň. Pohledy z okna, jsou nepopsatelné. Kolem se zdvihají obrovské masy hor – nádherné, vznešené a důstojné. Autobusem trvá cesta přes hory celkem dva dny.
Z údolí Kullu silnice překonává hradbu Pír Paňdžalu přes sedlo Rohtang – v úctyhodné výšce 3978 metrů. Cesta je asfaltová a kroutí se po příkrých svazích jako vyplašený had. Není to tak dávno, když tu žádný asfalt nebyl a karavany se pěkně zadýchaly, než se před nimi otevřelo mělké travnaté sedlo a výhled na zasněžené velikány na severu. Rohtang prý znamená v tibetštině „hromada mrtvých těl“ a prudké stoupání nahoru do mraků údajně lemovaly vysušené kosti lidí i zvířat. Dneska je lemují spíš půjčovny kožichů a holínek, to aby se indičtí výletníci v takové výšce náhodou nenastydli.
Dopravní značky jsou tu namalovány štětcem přímo na skále. Většinou jsou umístěny před nepřehlednou serpentinou a jsou pouze jednoho druhu: „Blow horn“ – zatrub. O kus dál, už těsně před koncem stoupání, je podobně jako dopravní značky vyveden nápis: „This is a land of lamas, take it easy.“
Za průsmyky Baralacha La (4891 m), Lachulung La (5100 m) a Taglang La (5328 m), který je nejvyšším bodem cesty, leží poušť, srážkový stín Velké bariéry. Mohutné vrstvy prastarých usazenin, které byly při horotvorné činnosti vyzdviženy do těchto výšek, jsou nekonečnou větrnou a vodní erozí modelovány do fantastických tvarů – věží, hřibů a figur.
Na sever od Himálaje vstoupíte do jiného světa. Přes hory se dostane jen málo mraků, a tak tu začíná poušť. Obrovské obnažené hory nekryje cudný koberec trav a nekonečná pole sutě a písku působí surově a naze. Kalné ledovcové řeky vyhlodávají ve svazích hluboké rýhy a suchý vítr prohání nad pláněmi závoje prachu.
Následuje sjezd na Tibetskou náhorní plošinu, asi do 3500 m. Údolí tu provází horní tok Indu a zbývá už jen 70 km po proudu do starobylého Lehu. Je příjemné vidět opět po dvou dnech zeleň kolem zavlažovacích kanálů. Objevují se domky v tibetském stylu se zkosenými masivními kamennými zdmi a s plochou střechou z větví. Každá vesnice má nahoře na skalisku svůj menší či větší klášter. Hemis Gompa, Tikse Gompa, Stakna, Spitok… Ladakh je zemí klášterů, doslova Malým Tibetem.
Spíš než jako hlavní město působí Léh jako veliká horská vesnice. Výhledy na zasněžené šestitisícovky, všudypřítomné bílé čorteny (buddhistická obdoba božích muk), impozantní kláštery a veselé, barevné, modlitební praporky. Mniši v červených hábitech, stařenky v tradičních ladackých kloboucích, modlitební mlýnky a mlýny, ale také mešita. Obchodníci, ovce, krávy, malá políčka … Tak takový je Ladakh – země poskytující azyl uprchlíkům z Tibetu a právem nazývaná Malý Tibet. Země provoněná neuvěřitelným množstvím voných tyčinek, země buddhismu, země s božskými rozhledy. Země s atmosférou klidu, pohody, vyrovnanosti, štěstí…
Ale také země poskytující svým obyvatelům minimum obživy a drsné životní podmínky. Většinu roku pod sněhem, s teplotami až -40 oC a neprůjezdnou cestou do civilizace. Džamů a Kašmír je stát s Pákistánem nejen sousedící, ale v podstatě také válčící. Děla obou znepřátelených stran na sebe míří přes kopce a přestelky nejsou v Kašmíru nijak ojedinělé. Centrem veškerého dění v jinak vysokohorské oblasti je zde údolí řeky Indus. Ten tady teprve sbírá síly k tomu, aby se o pár set kilometrů dál v pohoří Karákoram vzepjal a vytvořil jedny z nejmohutnějších a nejdivočejších peřejí světa.
Plánujeme také navštívit buddhistické kláštery po obou březích řeky. Všechny si jsou v něčem podobné, ale každý má trochu odlišnou atmosféru. Někde jsou k nám mniši v tradičních fialových kutnách pouze slušní a zdvořilí, někde vesele zvědaví a jinde mile přátelští, a dokonce nás namísto vstupného pohostí malinkými padanými jablky. Jednou máme štěstí na společné večerní modlitby, po kterých je nám nabídnut tibetský čaj – slaný a dochucený navíc jačím sádlem. Dopíjím ho s největším sebezapřením, jen abych neurazil. Proto si raději z dalšího šálku, který jsem nestihl odmítnout, dělám tsampu. Recept je jednoduchý. Do misky s čajem se nasype hrst hrubé ječmené mouky a prsty prohněte do těstovité hmoty, která se rukou po kuličkách jí.
Do Ladakhu se však vyráží především za trekingem. Tradiční trasou je přechod ze Stoku do údolí Marky, případně trasa Rumbakh – Yurutse – Skiu přes sedlo Ganda La (5000 m). Za návštěvu stojí také údolí Nubry – nejsevernější oblast u tibetských hranic s úžasnou krajinou zasněžených vrcholků hor, písečných dun s velbloudy a zelenými oázami a kláštery Hundur a Diskit, kam se lze dostat pouze přes nejvyšší silniční sedlo na světě Khardung La (5600 m).
Naším plánem je tzv. Grand Himalayan Traverse neboli přechod napříč hlavním hřebenem Vysokého Himálaje. Východiskem bude 1000 let starý klášter Lamayuru, který je považován v údolí Indu vůbec za jeden z nejkrásnějších. Přes dvě pětitisícová sedla bychom se zhruba po deseti dnech pochodu měli dostat do Padumu v Zanskaru.
Mnozí označují Zanskar za nejkrásnější himálajské údolí. Stále si ještě zachovává relativní nedotčenost, kterou už Ladakh přece jen ztratil. Mohou za to především vojáci, kteří zde vystavěli strategické silnice. Spor o Kašmír a spor o Tibet byly příležitostí hned k dvojí invazi. První vlna přišla s náčiním od Kalašnikova, druhá vlna se zbrojí od Canonu a Minolty.
V Zanskaru lze naštěstí stále potkat v uniformě leda mnichy a mezi tuláky jasně vedou nomádští pastevci nad turisty. Zanskar je totiž pevností sám o sobě. Lze do něj vstoupit horskými sedly, z nichž nejvlídnější je Pensi La v 4400 metrech. Ten obrovský kotel se stěnami z šesti- a sedmitisícovek má jedinou výpusť – průrvu řeky Zanskar, která strmým hrdlem proráží Zanskar Range na sever do Ladakhu a odevzdává své vody Indu.
Údolí je z jihu přes hlavní hřeben Vysokého Himálaje jen stěží přístupné. Jedno z mála míst, které je ochotné alespoň během třech letních měsíců propustit pěší poutníky, je sedlo Šingo La (5096 m). Pravě tudy jsme naplánovali druhou část našeho pochodu po několikadením odpočinku v Padumu, které je centrem Zanskaru. Nikdo vám tady nic nevnucuje, lidé se usmívají, i když na vás právě nevydělali. Jaký to rozdíl od Indie, tam dole na jihu.
Vyrážíme proti proudu řeky Tsarap Lingti Ču, která má sytě tyrkysovou barvu. Kolem řeky se střídají pestrá suťová pole s políčky vysokohorských samot a pohled může ještě dlouhé tisíce metrů klouzat vzhůru po skalách a ledu, než se dotkne oblohy.
Tam, kde už nedokáže nic přežít, tam žijí lámové v klášterech. Tím nejznámějším podél naší trasy je Phuktal Gompa. Cely kláštera jsou přilepené ke skále a vtesané do ní jak vlašťovčí hnízdo. Po dalších dvou dnech vysilujícího pochodu stojíme v průsmyku Šingo La a z výšky 5096 metrů hledíme na jih. Tam daleko dole teče Ganga a miliarda lidí se potí v žáru tropů…