Zlatožlutá glazura tašek na střechách byla v dobách mandžuské dynastie Čching vyhrazena císaři, nikdo jiný nesměl takto zbarvené střechy mít. Tady jsou střechy zlaté, ale v síních pod nimi chybí trůny i jiné známky světské moci. Zato tam jsou desítky soch buddhů, svaté texty a dým z vykuřovadel i vonných tyčinek. Někdejší palác Harmonie a klidu je totiž buddhistickým klášterem.
A dokonce ne ledajakým, nýbrž největším a nejvýznamnějším klášterem tibetského buddhismu v tzv. vnitřní Číně (tímto termínem se označuje, trochu zjednodušeně řečeno, východní polovina dnešní Číny bez Vnitřního Mongolska na severu). Areál severovýchodně od Zakázaného města byl postaven v roce 1694 jako rezidence prince Jin-čena, čtvrtého syna císaře Kchang-siho. Císař měl synů šestatřicet, a i když se dospělosti dožilo jen dvacet z nich, nebyla otázka nástupnictví úplně jednoduchá. Zvláště proto, že jediného syna, kterého měl s první císařovnou, prince Jin-ženga, vyloučil císař z nástupnictví ještě za svého života. Novým císařem se nakonec stal právě Jin-čen, který pod jménem Jung-čeng vládl v letech 1722–1735. Po jeho nástupu na trůn vznikl problém, co s jeho někdejší rezidencí dál. Podle tradičních zvyklostí nesměly být budovy, které užíval císař, používány k žádným světským účelům. Císař se proto rozhodl, že část areálu si nadále ponechá jako svou příležitostnou rezidenci a část přenechá mnichům k předčítání svatých textů.
Většina císařské části v roce 1725 vyhořela a nebyla již obnovena. Jung-čengův syn a nástupce Čchien-lung (1735–1796) nejprve povýšil areál na císařský palác, původní zelené tašky na střechách nechal vyměnit za císařsky zlaté a pak v roce 1744 celý komplex formálně změnil na buddhistický klášter. Protože tibetský buddhismus je známý také jako „lamaismus“, začal se areál záhy označovat jako „lamaserie“, což mu zůstalo dodnes.
Volba tohoto buddhistického směru nebyla náhodná. Čchingové byli zbožní buddhisté a preferovali právě tento směr, který dominoval v sousedním Mongolsku a Tibetu. Zřízení velkého kláštera přímo v srdci Číny na jedné straně dokládalo, jak významné bylo postavení lamaismu na čchingském dvoře, a na druhé straně bylo důkazem pragmatické politiky Čchien-lunga, který se v maximální míře snažil zajistit bezpečné hranice a integritu své říše.
V období kulturní revoluce byl klášter uzavřen, ale za mohutnou branou a pevnými zdmi zůstal ušetřen nejhoršího. Na osobní příkaz premiéra Čou En-laje tu bylo dokonce ponecháno několik mnichů jako zřízenci, kteří měli pečovat o zdejší památky. V 80. letech pak byl areál znovu zpřístupněn veřejnosti a obnoven i jako klášter. Stejně jako v minulosti, i dnes v něm převažují mongolští mniši, zatímco architektura je velmi zajímavou směsicí vlivů čínských, mandžuských, tibetských a mongolských. Z těchto čtyř etnických oblastí pocházejí sochy a další umělecká díla v klášteře a v jazycích těchto čtyř národů je také uveden nápis na kamenné stéle informující o významu lamaismu v Říši středu. Stéla stojí v samostatném pavilonku hned za branou Jung-che na prvním vnitřním nádvoří kláštera.
Klášterní budovy jsou uspořádány přísně symetricky kolem centrální severojižní osy, v níž stojí pět nejdůležitějších síní. Areál není průchozí, vchod i východ jsou na jižním konci. I když působí trochu stísněným dojmem, je dlouhý 400 metrů a množství uměleckých předmětů v něm je tak velké, že se tu snadno dá zapomenout na čas i okolní svět, čemuž ještě napomůže zvláštní atmosféra místa. K mým osobním favoritům patří sochy čtyř nebeských králů hned v první síni, bývalé bráně Jung-che, z červeného santalového dřeva vyřezaná Hora 500 luo-chanů v zadní části síně Kola zákona (Fa-lun-tien), čtvrté z pětice hlavních staveb, a pak celá poslední stavba – zvenčí zdánlivě třípodlažní pavilon Desetitisícinásobného štěstí (Wan-fu-ke) spojený visutými krytými galeriemi s dvěma menšími pavilonky po stranách a uvnitř skrývající v jediném prostoru monumentální, 18 metrů vysokou sochu Buddhy Majtréji. Je zhotovena z jediného kmene v typickém tibetském stylu a císaři Čchien-lungovi ji daroval sedmý dalajlama. A to jsem ještě zapomněl na thangky a tantrické sochy v postranních síních a na usměvavého Majtréju s velkým břichem vítajícího všechny návštěvníky hned v síni Nebeských králů a… Stručně řečeno – člověk neví, kam se podívat dřív.
Další články z vydání o Vysokých Tatrách zde